Amadea

Jak to všechno začalo

"Ale já chci tenhle," upozornila jsem tátu, který už bral pilu.

"Tenhle je lepší, věř mi, Amadeo," oponoval a začal řezat malou jedličku. Táta byl tvrdohlavý čtyřicetiletý optimista se smyslem pro humor a taky trochu flegmatik. To, že byl flegmatik se dalo poznat už podle toho, že často nosil každou ponožku jinou - což se moc nehodilo, jelikož byl inženýr. Ve své brandži sice profesionál nebyl, ale uživili jsme se líp než dobře.

"Táta má pravdu," přitakal důležitě můj o tři roky mladší bratr Kuba. I když mu bylo teprve dvanáct, uměl se prosadit. Zkrátka byl po tátovi. Taky měli na všechno stejné názory, což nebyla vždy výhoda - jako právě teď.

"Vždyť je takovej...takovej nevánoční."
"Cože?" dali se oba do smíchu, "nevánoční?"
"Maminka by taky chtěla tenhle," zašeptala jsem, ale dost hlasitě, aby to taťka slyšel.
"Maminku sem nepleť," ohradil se naštvaně.
"Fajn," naštvala jsem se taky a poodešla kousek od nich.
"Je blbá nebo co? Ten stromek je bomba!" zaslechla jsem bráchu zdálky.
"Kubo, tohle o Amadee neříkej. Je jen pořádně zásadová."

"Hmm," zabručela jsem tiše a ještě popošla.

Procházela jsem mezi stromy pokrytými bílou peřinkou. Letos byla zima opravdu působivá. Všude sníh. Vločky mi padaly do vlasů a studily na tvářích.
Co by to byly Vánoce bez sněhu? Jenže co to budou Vánoce s takovým nevánočním stromečkem?
I když na léto nic nemá, zimu mám moc ráda...a to neříkám kvůli dárkům.

Prošla jsem kolem dřevěného rádo by domku, který tu postavily nejspíše místní děti. Byl tak nějak ze všeho co tu kdo odhodil jako odpad. Střecha z linolea, na něm igelit a místo komínu plastová pomačkaná láhev. Kdyby jen na domku..všude po lese se dalo najít takové harampádí.
Překvapuje mě jak lidé dokážou ničit životní prostředí.
Moc jsem to tu neznala. Jezdili jsme sem jednou za rok když byly Vánoce. Táta totiž tvrdil, že tu mají lepší stromy.

Nikoho nebylo ani slyšet, ani vidět. Všude ticho. "Tati?" zavolala jsem několikrát, ale nic. Z kapsy jsem si vyndala telefon.

Vtom zazpíval nějaký pták. Vyděsila jsem se a telefon upustila. Kutálel se z kopce, pod kterým byla rozlehlá zasněžená louka. Mobil se ale zachytil za trs trávy kousek ode mě.
Otočila jsem se a zjistila že to byl havran. "Děkuju ti pěkně," nadala jsem mu i přesto že mi nerozumněl.

Začala jsem pomalu lézt k mému mobilu. Uklouzla jsem po malé větvičce a padala dolů. Vykřikla jsem a vánoční stromek byl rázem můj nejmenší problém.

(Takže tohle je takový můj pokus o povídku, či co :D Snad se bude líbit:) Když tak můžete dát vote a ani komentář mi vadit nebude:) )