Ginger Curse

7.

Ruku v ruce jsme dorazili k němu domů. Jeho dům byl docela velký. Měl velkou terasu a štít zdobil malý balkonek plný květin, ty byly i všude v oknech. Na zahradě byly rozkvetlé keře.

,,Máma má ráda kytky," protočil očima. V západu slunce se růžové květy hezky leskly. 

,,Tak pojď," táhl mě dovnitř toho krásného domu.

,,Jo, však já už jdu," usmála jsem se a šla. Vůně keřů skoro překonala vůni Aaronovi mikiny. Vyšla jsem schůdky na terasu a poté prošla dveřmi, které mi Aaron opět držel jako pravý gentleman. 

,,Děkuju," usmála jsem se na blonďatého kluka. Zula jsem si své vansky a následovala Aarona po schodech nahoru. Šel potichu, tak jsem ho napodobila. 

,,Aarone? Jsi doma?" ozval se příjemný hlas z místnosti, která byla přímo vedle předsíně.

,,Sakra," vzdal Aaron své snažení. ,,Ahoj mamko..." dodal a sešel schody. Šla jsem potichu za ním. 

,,Ahoj zlato," prohrábla mu blonďatou čupřinu jen co přišel za ní k lince. V místnosti nebyla sama. Na židli u stolu seděl kluk, mladší než my, měl tmavě hnědé vlasy a stejně hnědé oči, jako má Aaron. 

,,Čau Matty," pozdravil ještě onoho chlapce. Dělal nejspíš úkoly do školy. Ještěže my už žádné nemáme. 

,,Koho jsi to přivedl Aarný?" přesunul se pohled mamky na mě. 

,,Ehm, dobrý den, jsem Hope, jsem Aaronova..." nestihla jsem doříct větu.

,,Je to moje holka," dořekl ji za mě blonďák. Jeho slova mě zaskočila. Stejně jako mě i jeho mamku a hnědovlasého kluka. Pak se otočil na mě a usmál se, to mě donutilo taky zvednout koutky. 

,,Moc mě těší, Hope..." přišla ke mně a podala mi ruku. Já ji přijala a stiskla ji.

,,Také mě těší," usmála jsem se.

,,Mamko, já vím, že by ses dokázala vykecávat do zítřejšího rána, ale my sem přišli se dívat na film, ne k výslechu," usmál se, chytil mě za ruku a táhl mě po schodech nahoru. 

,,Nedáte si něco?" uslyším ještě jeho mamku.

,,Mamí, neboj se, zvládnu se o ni postarat!" odfrknul si a zavřel za námi dveře. Nacházeli jsme se v docela prostorném pokoji. V pravém rohu, naproti dveřím, se nacházela postel s tmavě modrým povlečením. Vedle ní byly velké skleněné dveře, které vedly na balkónek, byl z něj výhled na jezero. Po stranách dveří visely tmavě modré závěsy, stejně tmavé, jako povlečení. Podél zdi, která byla kolmo na zeď se dveřmi, stál stůl s notebookem a tmavě modrou lampičkou. U stolu stála židle. Vedle něj se nacházela velká bílá skříň. Málem jsem si nevšimla poličky nad postelí, byla plná knih. Poslední věc, nad kterou jsem se zastavila, byla kytara.

,,Umíš hrát?" vypadlo ze mě.

,,Jop, pak ještě na klavír, ale moc se tím nikde nechlubím," podíval se na mě a už bral notebook ze stolu. 

,,Nezahraješ mi něco?" zamrkala jsem na něj jako malé štěně.

,,Teď neee, chce se mi koukat na horor," škodolibě se usmál.

,,Neee, prosím, disneyovku," znovu jsem na něj zamrkala, To už ležel na kraji postele a posouval se ke stěně, abych se taky vešla.

,,Noo, tak dobře, když tak smutně koukáš..." zasmál se. Lehla jsem si vedle něj a pořádně se zachumlala do jeho mikiny.

,,Dobře, tak jakou?" podíval se na mě. Zamyslela jsem se. Asi přehodnotím frozen na něco lepšího.

,,Co, na vlásku?" podívám se na něj. Usměje se a začne hledat. Konečně začne hrát znělka se zámkem. Aaron se uvelebí a rukou si mě přitáhne. Ležím mu na rameni. Je mi tak krásně. Usmívám se. Pohádka je pořád stejně krásná...ale mě přemůže pocit blaha a únava a já usnu. Ano, přesně tak. Jako v romantickém filmu, akorát reálně. 

Když se probudím, pořád ležím Aaronovi na rameni, on má hlavu opřenou o tu mou. Notebook je pryč a podle pravidelného oddychování usuzuji, že blonďatý kluk spí. V pokoji je ostré světlo vycházejícího slunce. Sakra! Vycházejícího slunce! Opatrně z kapsy vyndám telefon. Sakra, sakra, SAKRA! 18 nepřijatých hovorů od brášky a dalších 16 od Dana. Sakra! Snažím se opatrně vstát, ale Aaron mě drží tak pevně, že se mi to nepodaří. Je 8:46. Je sobota. Tak aspoň že není škola. Oddychnu si. Bráškovi i nejlepšímu kamarádovi napíšu stručnou zprávu, že jsem v pořádku a dám mobil do klokaní kapsy Aaronovi mikiny. Dlouhý nádech zvedne s jeho ramenem i mou hlavu. Ne! Já ho vzbudila! Podívám se na jeho přenádherný obličej. Probouzí se. 

,,Ehm, dobré ráno," zachraptím potichu. Blonďatý kluk se usměje a odpoví.

,,Překrásné..." pohladí mě ve vlasech. Usměju se.

,,Jsi tak krásná, když spíš, víš to?" zadívá se mi do očí. Já bych se v těch jeho mohla pohledem klidně utopit. Má je tak krásné. Takové oříškové. Z téhle chvíle mě probere můj mobil. Zavibruje mi v kapse. 

,,Ehm, promiň..." řeknu a podívám se na mobil. Vím, že to nebylo zrovna slušné, ale bráška má o mě určitě strach. Opravdu. Kde jsi? Mám pro tebe někam přijet? Dobrý, asi není tak naštvanej, jak se zdálo. 

,,Co se děje?" pohladí mě znovu. 

,,Bráška, má o mě strach, měla bych jít, já..."

,,V pořádku, odvezu tě, jak jsem slíbil..." usměje se.

Zdravím dnes už podruhé své čtenáře!

Takhle kapitolka není moc dlouhá, ale doufám, že se vám bude líbit. Nezapomeňte hlasovat!

-Nikolas