Moje malé tajemství

8. kapitola

Vydechla jsem čekajíc na autobusové zastávce. Cítila jsem se ještě nervózněji, než když jsem se s Adélou měla setkat poprvé. Bylo to zvláštní, už jsem dávno věděla, jak vypadá, a také jsem ji vlastně nyní znala mnohem lépe než předtím. Podrbala jsem se po hlavě a rozhlédla se kolem sebe, už aby tady byla.

Konečně přijel autobus, dala jsem si rychle ruku na hruď, bušilo mi srdce jako o závod. Nejistě jsem polknula a dívala se na lidi vycházející z autobusu. Když už jsem ji spatřila, tak jsem znervózněla ještě víc. Cítila jsem hned několik pocitů najednou. Chtěla jsem ji obejmout a nepustit ji, říct ji, jak jsem šťastná, ale zároveň jsem cítila strach a nejistotu, ani jsem nevěděla proč.

Moje přítelkyně ke mně rychle běžela a skočila mi kolem krku. Zarazila jsem se, ale potom jsem dala ruce kolem ní. Zapomněla jsem na nejistotu, začala jsem si vychutnávat teplo dívčina těla. I když mě Adéla chtěla ještě držet u sebe a já to také cítila vnitřně stejně, tak jsem se rozhodla od ní odstoupit „Takže... půjdeme?" usmála jsem se.

„Dobře!" odpověděla vesele. Chtěla mě chytit za ruku, ale já se jí rychle vyhnula a dala ji do kapsy předstírajíc, že jsem si nevšimla „Oh..." vydala ze sebe.

„Děje se něco?" zeptala jsem se ji.

„Ne, ne!" předstírala jako kdyby nic „Kam jdeme?" zeptala se mě rychle.

„To je překvapení!" zasmála jsem se míříc do jedné z nejhezčích kaváren v Jihlavě. Byla populární, takže jsem naštěstí rezervovala stůl hned, jak mě to místo napadlo.

Celou cestu jsem cítila zvláštní nutkání být jí co nejblíže, nebo ji alespoň držet za ruku, ale snažila jsem se v sobě všechno udržet. Naopak mi ale také docházelo, že jsem s ní vážně nechodila jen z lítosti, ale že jsem ji opravdu milovala. Díky tomu jsem se trápila snad mnohem víc. Unaveně jsem vydechla „Je všechno v pořádku?" zeptala se mě a dala mi ruku kolem ramen. Zachvěla jsem se, ale nechala jsem to být. Tohle kamarádky dělají, pomyslela jsem si „Zlato?"

Rychle jsem se na dívku otočila „Takhle mi neříkej!" nebylo to poprvé, co mě takhle oslovila a já to ještě k tomu milovala, ale nechtěla jsem, aby to říkala na veřejnosti.

„Vadí ti to?" překvapilo ji to a sundala ruku „Promiň, jsem myslela, že se ti to líbí a..." opět vypadala jako opuštěné štěně.

„Ne, miluju to! Ale..." nechtěla jsme jí říct o svém zážitku, takže jsem se jen podrbala po hlavě dívajíc se do země.

„Ty se za to stydíš..." řekla, zarazila jsem se. Podobalo se to tomu, co jsem cítila, ale nemohla jsem říct, že jsem se styděla.

„Ne! Jo... ne..." znervózněla jsem. Napadlo mě, že by to byla dobrá lež, ale zároveň jsem přemýšlela, jestli náhodou ve skutečnosti nemá pravdu.

Dívka vedle mě vydechla „No dobře, pojď Niky...." pronesla s úsměvem „Kam že to jdeme?"

„Nepovím!" usmála jsem se a spolu jsme konečně došli do kavárny, podívala jsem se na hodiny na mobilu „Oh... jsme tu o pár minut dřív, než jsem čekala..." rozhlédla jsem se kolem sebe „Počkej tady chvíli..." pošeptala jsem a šla rychle za nějakým číšníkem za kasou „Dobrý den, já jsem si tady zarezervovala stůl na třetí, jen jsme tu trochu brzo."

Muž, který tam stál, přikývnul „Váš stůl už je připravený, takže můžete už teď..." pronesl a šel ke stolu. Rychle jsme Adéle naznačila, ať jde za mnou. Spolu jsme si tam sedli „Donesu vám menu..." odešel.

„Tady je to pěkný!" řekla vcelku nahlas s úsměvem.

Do rukou si vzala menu a prohlížela si, co nabízejí. Pozorovala jsem ji a nemohla jsem si pomoci, ale koutky úst mi šly nahoru, ačkoli jsem se snažila je zadržet „Vyber si, co chceš. Já platím!" Adéla přikývnula a odložila menu „Už máš vybráno?" zeptala jsem se ji.

Vesele mi pohybem hlavy naznačila že ano. Objednala si frappe a já si dala horkou čokoládu, což ji překvapilo vzhledem k tomu, že bylo léto a venku ještě k tomu teplo. Zatímco jsme čekaly, povídaly jsme si o prázdninách, které měly začít za čtrnáct dní. Zjistila jsem, že má v plánu mít na srpen brigádu, ale celý červenec bude mít volný. Hned jsem měla v plánu toho využít, už jen protože jsem pravidelně celý týden doma bez rodičů.

Když nám nápoje přišly, tak se Adéle okamžitě napila a vypadala spokojeně „Je to dobrý?" zeptala jsem se ji.

„Výborný!" řekla s úsměvem a natáhla ke mně ruce s hrnkem v nich. Ochutnala jsem ho, ale bylo to na mě hořké a rychle jsem to dostala od své pusy. Podala jsem ji to, ale když hrnek chytila, tak mi rychle přejela palci po rukou „Nechutná?"

Zavrtěla jsem hlavou „Mám pořád dětské chuťové buňky," zasmála jsem se pijíc svou čokoládu.

Adéla dala ruce na stůl, o jednu se opřela a druhou tam jen tak nechala ležet. Zaujala mě, na chvilku jsem přemýšlela, než jsem se rozhodla ji chytnout. Respektive jsem ji vzala za dlaň a začala ji hladit z části předstírajíc, že mě zaujala její pokožka. Cítila jsem se ale šťastně a nechtěla jsem ji pustit.

Naneštěstí můj krátký šťastný moment přerušilo několik mých spolužaček, respektive jejich křik. Nechápala jsem, co tam dělají, a sice ke mně ani nepromluvily, ale přesto jsem ji rychle pustila a založila paže pod stůl „Co tak najednou?" nechápavě na mě pohlédla. Určitě si všimla toho, že jsem ji držela schválně.

„N... nic, jen jsem si to... no... už jsem se přestala dívat..." rychle jsem se napila.

Adéla se na mě nechápavě podívala, ale poté se rozhlédla kolem sebe a všimnula si několika mladých dívek, které něco domlouvaly s číšníkem „To jsou tvoje kamarádky?"

„Můj bože, jen to ne!" zareagovala jsem okamžitě „Jen moje otravné spolužačky..." vydechla jsem. Potom jsem se už moc necítila v náladě a nakonec jsem se s ní opět povídala jen o běžných věcech, ale teď se mi to zdálo i méně kouzelné než předtím.

V kavárně jsme zůstaly do doby, než měla jet domů. Když jsem platila, tak jsem nemohla věřit tomu, kolik to všechno dohromady stálo, dražší jak cesta k ní. Doprovodila jsem ji na autobusové nádraží s drobným úsměvem. Nechtěla jsem se s ní loučit, ale stejně to rande nebylo až tak dobré kvůli mně „Promiň..." řekla jsem.

„Proč se omlouváš?" zjevně ji to překvapilo.

„No... celou dobu jsem se snažila nějak zatajit to... a pak to nestálo za nic..." vydechla jsem.

„Ale to neříkej..." pousmála se a objala mě „bavila jsem se i tak... a příště zase pojedeme ke mně a užijeme si!" řekla vesele hladíc mě po zádech.

Spokojeně jsme dala ruce kolem ní „Už se těším..." pošeptala jsem.