,,Otevři oči!" [IwaOi] ✔️

22.

Ahoj!!

Věnováno Michaelis_Eliz <3 

Nehleděl jsem na to, co by se mohlo stát, a poslechl Eiko. Bez jakýchkoliv dalších slov jsem odešel. Jakmile jsem se dostal ze školy, ze vší té hořkosti jsem v sobě pocítil tolik adrenalinu najednou, že jsem to musel nějak dostat ven, a tak jsem se rozeběhl a běžel celou cestu až domů. Srdce mi tlouklo jako o závod a sotva jsem dýchal, avšak i přesto jsem se stále cítil nabytý energií a tak nějak svěží a uvolněnější. Nechápal jsem své náhle změny nálad a ani se o to nesnažil. Místo toho jsem vešel do poloprázdného domu. 

Procházel jsem tím tichým domem, dokud jsem nenašel matku tiše sedící u kuchyňského stolu. Na něco upřeně hledala a když mě zaregistrovala, rukou naznačila, abych šel k ní. Před sebou měla vytisknuté všechny mé známky za poslední měsíc, který se tak rychlým tempem kazil, jak nejvíc to šlo. ,,Co to má znamenat?" rozkřikla se. Ne mami, prosím teď ne. Opět jsem se cítil na dně. ,,Můžeme to nechat na jindy?" řekl jsem prosebným hlasem.

,,Neodejdeš, dokud mi to nějak nevysvětlíš." zněla stále naštvaně.

,,Mami, prosím...dnes ne." hlas se mi z neznámého důvodu třásl. 

,,Co se to s tebou děje?" optala se už klidnějším hlasem. 

,,Nic jen..." nedokázal jsem ani dokončit větu, nejraději bych ji skočil do náruče a nechal se od ní tišit tak jak jsem to dělával, když jsem byl malý. Teď jsem vážně nechtěl nic vysvětlovat. 

,,Když ty mi taky nic neřekneš. No to je jedno, požádám Iwaizumiho matku o to, aby tě doučoval. Musíš si zlepšit známky s tímhle se na žádnou univerzitu nedostaneš." řekla rázně. 

Začaly se ve mně vařit nervy. Když ho chci jednou mít z očí a přestat na něj myslet, prřipomene mi ho i má matka.
,,Všichni si myslíte, jak je Iwaizumi dokonalý, ale on je ten důvod, proč jsem na tom takhle. To kvůli němu nemůžu poslední měsíc zamhouřit oči, kvůli němu se nemůžu soustředit, kvůli němu bych nejradši usnul a už se neprobudil a kvůli němu jedinou osobu, která se mi snaží pomoct, posílám k šípkům a to jen proto, že ten dokonalý Iwa-chan si se mnou nechce normálně promluvit. Zlomil mi srdce a já se každým dnem ocitám ve větší a větší temnotě." křičel jsem z plných plic. Nic neříkající matka ke mně přistoupila a pevně mě objala. Nedržel jsem v sobě slzy a nechal je volně plynout, užíval jsem si její teplou náruč a nechával se chlácholit.
,,Promiň" špitl jsem a opět jsem se rozvzlykal. 

,,Promiň, netušila jsem, čím si procházíš. Mám teď spoustu práce a místo toho, abych se starala o tebe, zajímaly mě jen tvé známky...jestli chceš, zítra zůstaň doma, někam si zajdeme tak jako dřív a pak to zkusíme nějak vyřešit." šeptala a stále mě pevně objímala. 

Když jsem se trochu uklidnil, odtáhl jsem se a utřel si slzy z tváře.
,,Děkuji, půjdu si lehnout." řekl jsem ještě chraplavým hlasem a šel do svého pokoje. 

Pokračování příště...

S láskou Vaše Tsukki <3