Temnota Mezi Námi

| 25. Město touhy a minulosti |

Tahle kapitola je věnována ZNellyZ, protože to se mnou ještě pořád nevzdala ❤

Tahle kapitola... Je něčím, co jsem pro Sun potřebovala napsat už dávno. Emočně si prošla mnohým - a taky ještě projde -, a proto jsem strašně pyšná, že jsem pro ni aspoň tohle málo mohla udělat. Doufám, že se vám tato kapitola bude líbit tolik jako mě. Sama jsem si u jejího psaní pobrečela - i když já brečím snad u všeho 😅

Mnoho lidí říká, že když něčeho litujete, udělali jste chybu. Že jakmile přijde den, kdy se všechny vaše mylné představy vybarví v pravdu a lítost náhle zaťuká na dveře, vaše rozhodnutí nebylo správné. Jenomže co když jste neměli jinou možnost? Co když se vás osud nikdy nezeptal, jestli přesně po tomhle toužíte? A třeba kdybyste věděli, jak věci dopadnou, rozhodli byste se jinak?

Já bych neváhala ani chvíli. Kdybych před tolika lety věděla, kam mě Mayrreeina laskavost zanese, rozhodla bych se zůstat v ulicích. I nadále bych se živila krádežemi a tím, co bych dokázala sama ulovit. Neohlížela bych se na nikoho – ohraňovala bych svůj život a myslela na všechny ty roky, které bych musela přežít. Přežít v ulicích a lesích kolem Taru tak, aby mě nikdo nenašel.

A kdo ví. Třeba by ten život byl lepší.

Naneštěstí se tohle nikdy nedozvím – protože právě teď sedím ve vysoké trávě před památným stromem princezny Ilay, zatímco mě královna ze vší síly po celé zemi hledá. Třídím si myšlenky ve chvíli, kdy ve městě stále hrají oslavné písně, na nebi se začíná objevovat měsíc a na zem dopadat kapičky rosy. Ty se mi vsakují do vypůjčených šatů a zbarvují rudě vyšité larie do skoro černočervené barvy.

Všechny tyhle detaily však přehlušuje tok mých myšlenek, které se mísí jedna s druhou jako všelijaké vůně rozprostírající se crescenským náměstím. Jsou jako závaží, které se mi přidávají do hlavy a táhnou ji dolů – a já nevím, která je těžší, bolestivější a více matoucí.

Ten podivný pocit, že tohle město znám je to, co tyto nejnovější myšlenky započalo. Díky němu se zmateně ztrácím v pravdě a lži a čím déle jsem mimo palác, tím více se v nich nedokážu vyznat. Ten okamžik, kdy jsem si myslela, že je Freed pouze má představa, mě zavedl k naší... chvilce. Při byť jen malinké vzpomínce na ten pocit, který jsem při ní cítila, se mi rozbuší srdce jako tehdy a nenechá mě být. Rozšíří se do všech míst, na kterých jsem cítila jeho ruce a zahřeje mě jako oheň v kamnech.

Jenomže s tím přichází také scéna, která se mi při našem polibku zjevila. Malá dívka sbírající květiny jen pár míst od toho, kde nyní klečím, a wernah, která zničehonic promluvila novým jazykem. Když mi Torca v poledne povídala o tom, jak se matka města s rozpadem království nikdy nesmířila a odmítla se novým jazykem vyučit, věřila jsem jí. Dychtila jsem po té šanci, že potkám člověka, který si pamatuje ještě starý Gorondyan. Prahla jsem po informacích o tehdejším životě, tajemstvích o královské rodině a pravdě o tom, co se doopravdy stalo. Celým svým srdcem jsem doufala, že se dozvím něco o městu, které mi přijde tak známé, ale zároveň nesmírně nové a zajímavé.

Po těch několik minut od prvního spatření dané scény s malou dívkou a wernah se nemohu zbavit pocitu-

Křup.

Náhlý zvuk, který rozřízne bublinu mého ticha ostře jako rozžhavený nůž, mě donutí se trhnutím otočit a zapomenout na vše, nad čímž jsem právě přemýšlela. Přesunu všechny ty starosti do místnosti o velikosti celého paláce v mé mysli s nápisem 'neodkladné záležitosti odložené vtipnou věcí jménem osud,' a nechám své oči, aby našly zdroj toho nenadálého zvuku. A netrvá to dlouho – mezi stromy na vyšlapané prašné cestičce spatřím nízkou postavu s kůží barvy tmavého mokrého dřeva a vlasy bílými jako svit měsíce. Svýma propadlýma očima mě tiše sleduje.