💚V Zajetí Lásky💛

6.

Přeskočíme pár let. Tedy do mých patnáctých narozenin a právě teď vám začnu vyprávět svůj příběh.

Během té doby se stalo pár určitých věcí. Otevřela se Tajemná komnata, znovu. Celá škola byla z tohoto činu célá špatná a my se moc neučili. Spíše jsme se snažili dávat na sebe pozor. Trvalo to celý rok než se Tajemná komnata zapečetila ohromujícím příběhem, který dokončil nikdo jiný než Harry. Tedy zachránil znovu celou školu a Ginny Weasleyovou, která Tajemnou komnatu nevědomky otevřela. Díky ohromujícímu deníku Toma Riddla, který ji neustále obtěžoval. Celá škola byla Harrymu vděčná, ale já. Já nemohla jméno Harry Potter ani slyšet. To jméno i on sám mi lezl na nervy. Slavný Harry Potter. Jak otřesné. Neustále se o něm mluvilo a každý ho znal. Ten kluk co přežil. Já taky přežila několik hodin lektvarů se Snapem, tak proč nejsem taky tak slavná, jak Harry.

Aby jsme si to upřesnili, mé temné já mě pohltilo celou. Necítila jsem se ve své kůži dobře. Mlokovi jsem se vyhýbala, sama nevím proč, ale myslím, že je to pro nás oba lepší. Mám Mloka moc ráda a nechci ho zranit.

Šla jsem chodbou k Mrzimorské koleji, když se za mnou ozval křik mého jména:,,Betty!" zastavila jsem se a otočila. Stál tam Mlok. Viděla jsem v jeho očích strach a zároveň zvědavost. ,,Ano." vyšlo z mých úst. ,,Co se děje? Vyhýbáš se ostatním. Vzhýbáš se mně a ani nechodíš za Klofanem. Hagrid se na tebe ptal a já nevím, co řict." řekl zklamaně a jedním okem po mě pokukoval. Já se napřímila a zhluboka se nadechla. ,,Mloku já... Já jsem se změnila. Nevím sama co se to se mnou děje, ale vím jistě, že má změna nevede k dobrému. Nechci nikomu ublížit. Hlavně tobě ne. Mám tě hrozně ráda a..." odmlčela jsem se a podívala jsem se Mlokovi do očí. Vím, že jsem měla slzy v očích, ale že by i jemu se leskly malé kapičky? ,,Řekni Hagridovi pravdu. A všem řekni ať se raději drží ode mě dál. Pro tebe to platí taky Mloku. Slib mi to." zadívala jsem se na něj a on jen lehce přikývl. ,,Promiň." stačila jsem ještě tiše říci, a pak jsem zmizela v davu lidí, který se právě hrnul na kolej. Vplula jsem do svéjo pokoje a chtěla jsem být sama. Bohužel to tu nešlo, jelikož má spolubidlíci se ani za čtyři roky nezměnila. Byla stále tak otravná a nesnesitelná. Seděla jsem na posteli, když právě ta zmiňovaná Susan vlezla do pokoje. ,,Já ho asi miluju. Betty já se zamilovala." sedla si ke mně na postel a zasněně se dívala do zdi. Já s nechutí se na ni dívala. ,,Jo. A do koho se tak zamilovala?" přesně tuhle otázku Susan chtěla. Poté, co jsem se jí zeptala, vychrlila na mě přednášku... Nechtěla jsem slyšet o štěstí jiných, když já ho neměla. ,,Susan, já jdu." řekla jsem rychle a vyšla z pokoje. Susan na mě jen nevěřícně koukala. Nejspíš si myslela, že její zasněné básnění budu s chutí poslouchat. Vydala jsem se z koleje ani nevím kam. Chtěla jsem být sama, a tak jsem začala bloudit po hradě. Procházela jsem i ty nejtemnější uličky a mé myšlenky se přebíjely v mé hlavě. Neměla jsem strach z uliček, ale co bude. Co bude se mnou, na co se mám připravit a proč se tak výrazně měním. Mé myšlenky měli téma stejné, jak můj strach. Co se mnou bude? Bude mě mít vůbec někdo rád, když se ze mě stává zrůda? Dokážu milovat? Nebudu ubližovat lidem? Patřím vůbec do Mrzimoru?  Takové myšlenky neustupovaly. Ani na jednu jsem neměla odpověď.

Najednou mě někdo chytl za ruku a stáhl k sobě. Viděla jsem jen krásné blankytné oči. ,,Co děláš tady?! Co když tě někdo uvidí!" řekl tiše dotyčný a rozhlížel se kolem. Když jsem se porozhlédla okolo, poznala jsem, že jsem na chodbě, která vede ke Zmijozelské koleji. Vyděšeně jsem se podívala na dotyčného, který mě držel stále za ruku. Když jsem zjistila, že je to Draco vytrhla jsem ruku z jeho stisku. ,,Já.. promiň." vykoktala jsem ze sebe a odcházela jsem  pryč. Cítila jsem, jak mě jeho nádherné oči sledují. Nechtěla jsme se ohlížet, šla jsem neustále ve stejném tempu pryč. Aby jsme si to upřesnili. Být u Zmijozelské koleje není dobré. Zmijozel nesnáší nečekané navštěvy, a co jsem slyšela, tak spousta takových lidí nedopadla dobře. Ale co mně bylo divné, že zrovna Draco mě varoval a nenahlásil to. Nevím, co si o tom mám myslet. Nikdy se mě  Draco nezastal. Neustále si dělal ze mě a Mloka srandu a teď udělá toto. Možná to udělal proto, že se chtěl jen předvést. Nebo by se mu něco přeplo v hlavě na mód milý kluk s nádhernýma očima. Proboha. Právě tady myslím na Draca Malfoye. Na kluka, který mi ze života dělal peklo. Poměrně vždy jsem ho dokázala odpálkovat, ale ne vždy se mi to povedlo a já z celého incidentu byla špatná. Někdy to vy padalo, že si na mě některé věci chystá a je připravený na jakoukoli mojí odpovědět. Byla pravda, že jsem si do něj párkrát ráda rejpla, ale byly i chvíle kdy jsem nenáviděla celý svět.

Můj den byl čím dál horší. Koho bych nepotkala na chodbě, která vedla od Zmijozelské koleje. ,,Paní Parkerová. Co děláte na této chodbě." Promluvil pan profesor Snape. ,,Tak na procházce ne?!" odsekla jsem drze a pokračovala dál. ,,Dávejte si pozor s kým mluvíte. Kdyby záleželo na mě, už by...." ,,Jste jela domů. Já vím, já vím." Mávla jsem na profesora, který zadumaně na mě hleděl, jak hrdě, ale zároveň smutně odcházím. Musela jsem se nad sebou pousmát. Přece jen jsem urazila Snape. Ale zároveň jsem se vůbec nepoznávala. Jsem to vůbec já?  Cestou jsem si kladnla stejné otázky dokola. Dnešní den byl plný otázek na mé já. Nemohla jsem se v sobě vyznat a nemohla jsem se v sobě najít.