Amadea

Kapitola 2.

Tak to je 2.díl příběhu. Zatím nemám moc úspěch ale čekala jsem, že to bude horší:D Děkuju<3

Přiložila jsem si hrnek k ústům a chtěla pít. Měla jsem takovou žízeň.

"Ne! Nepij to!" vydělila jsem se. Ve dveřích stál nějaký chlapec. Měl vysokou štíhlou postavu a na sobě hnědý kabát. Napadlo mě, že to musel být on, kdo mě sem přinesl. Do obličeje jsem mu neviděla, protože stál v protisvětle.

Vytrhl mi hrnek z rukou a jeho obsah vylil z okna a zamračil se.

"Elgo!" zakřičel opravdu naštvaně a přišel blíže ke mně. Pomohl mi vstát ze země a posadit se na postel. Zmizel ve dveřích, ale hned se vrátil. Donesl mi jiný hrnek. Kouřilo se z něj a smrdělo to nehorázně.

"Tohle můžeš," pošeptal, "pomůže ti to."

Nezbývalo mi, než mu věřit. Napila jsem se a začala kašlat. Chutnalo to po bahně. Ne že bych někdy jedla bahno, ale myslím, že kdyby ano, chutnalo by nějak takhle.

"vím, není to nic moc, ale vypij to."

Vyšel z pokoje a zavřel za sebou dveře. Rozhlédla jsem se po místnosti. Byla celkem malá. Přede mnou stála lednice, vedle ní stůl na kterém ležel svazek knih, svíčka a nějaké jídlo. Před stolem byla kuchyňská linka a z druhé strany velké okno. Z něj byl výhled do lesa. Kde to pro pána jsem?

"Proč jsi jí to dala pít?" ptal se ten mladík nejspíše oné ženy.

"Čert nám byl tu holku dlužen. Neměl jsi ji sem vodit!"

"A co jsem měl dělat? Nechat ji tam, aby ji rozsápali vlci a jiné šelmy? Aby tam umrzla? Nebo ji našli dřív než my? Ať by se stalo cokoliv, zemřela by, Elgo."

"A co my s tím? To není náš problém. Ještě se kvůli ní něco stane."

"A co by se asi stalo? Nic se nestane, NIC!"

"Při nejlepším nás zabijí."

"Při nejlepším? Co může být horšího než smrt?"

"Divil by ses...a vůbec. Ta holka je ztělesněním zla."

"Ne. Je ztělesněním dobra."

"Buď tiše, mohla by nás slyšet," pověděla žena. Chlapec vešel dovnitř. "Slyšela jsi něco?" zeptal se.

"Ne, nic," zalhala jsem. Kývl a podal mi za stolu něco se podobalo krajíci chleba. "Jez, musíš mít hlad." Poděkovala jsem. Sedl si na židli naproti mně.

"Je ti už líp?" ptal se a já přikývla. Konečně jsem mu viděla do obličeje. Měl tmavé rozcuchané vlasy a tmavé oči. Jeho rysy byly ostré. Ale i přesto mi připadal poněkud...sladký? Ano, to bude to správné slovo.

"Kde to jsem?" zeptala jsem se.

"U nás doma. Našel jsem tě ve sněhu jak tam ležíš."

"Děkuju, žes mi pomohl." Usmál se, ale najednou se zarazil. "Cos tam dělala?"

"Já...byli jsme pro vánoční stromeček."

"S kým?"

"S tátou a bráchou."

"Tvá rodina na tebe zrovna pozor nedává."

"Dává. Jen jsem se ztratila a pak spadla z toho kopce."

"Kdyby tě hlídali, nestalo by se to."

"Já nepotřebuju hlídat."

"No jak vidíš, tak asi jo."

"Spadl mi tam mobil."

"Nevím co to je, ale měla jsi to tam nechat." Cože? Neví co je mobil?" pomyslela jsem si.

"Já jsem ale potřebovala..." moji obhajobu přerušila hlasitá rána. Oba jsme se na sebe podívali. Blesku rychle vstal ze židle a naznačil, abych šla za ním."

Pokusila jsem se vstát, ale moje levá noha protestovala. Hned jak jsem se postavila, zařvala jsem bolestí a začala padat. Ten kluk mě chytil za ramena a ptal se co mi je.

"Mám něco s nohou," postěžovala jsem si. Obrátil oči v sloup.