Šikana

První část

Začalo to, když měla Elisabeth třináct let. V podstatě všechno bylo jen kvůli lidem, kteří se ji smáli za to jak vypadá. Jak, už jsem se zminila v popisku tak měla problémy se štítnou žlázou a diky ni nemohla shubnout a toho děti na Základní škole využívali a ona kvůli nim trpěla.

Začali ji psychycky šikanovat a ona se to snažila přehlížet, ale po půl roce to už pomalu nezvládala a nevěděla jak a ským to má řešit, neměla nikoho komu by se mohla svěřit a komu by mohla věřit. Jednoho dne se ji na chodbě začali děcka smát, vyhrnovali ji tričko a řvali na ni ,,Špekoune shubni'' jenže si asi neuvědomovali, že Elisabeth za to nemůže, že nemůže za to jak vypadá ani jeden netušil jak ona na to trpí a oni ji v tom teda moc nepomaháli. Utekla na záchod kde se rozplakala a říkala si:

,,Proč já? Proč mi to dělají? Chci pryč!''

Po chvílce zazvonilo na hodinu a Elisabeth se bála co ji zase bude po přestávce čekat. Zvedla se a šla do třídy, jenže nečekala, že ji budou na chodbě čekat pět zákeřných jedinců, kteří neměli ani trochu úcty a slušnosti k člověku. Začali do ni strkat a samozdřejmě ji zase nadávat, ale tentokrát ji udělali i modřinu na zápěstí.

,,Auu! to bolí! vykříkla Elisabeth''

Po několika minutách to zahlédla učitelka Sára, která je měla v tu domu vyučovat.

,,Co se to tam děje? Nechte ji! Zařvala učitelka Sára.

V ten okamžik se všichni rozutekli do třídy, ale jeden jedinec ji řekl:

,,Zkus něco říct a bude to ještě horší.''

Elisabeth zůstala ležet se slzami v očích na zemi. Přiběhla k ni učitelka Sára, která poklekla a zeptala se ji:

,,Co se stálo? Seš pořádku? Není ti nic?''

Jenže Elisabeth jí nedokázala odpovědět. byla všoku a nemohla se z toho vzpamatovat. Učitelka Sára ju oparně zvedla ze země a šla sní do třídy, chtěla to se všema probrat, ale nikdo se k tomu nehlásil. Elisabeth nic neřekla, protože se bála, bála se toho, že když něco řekne tak to bude jen a jen horší, ale neuvědomovala si, že teď už je to dost vážné. Učítelka Sára se rozhodla, že to protentokrát nebude řešit a, že těm co to udělali da poslední šanci, ale neudělala dobře.

Denodenně se to opakovalo a Elisabeth měla po sobě čím dál víc modřin. Doma to, ale neřekla styděla se za to a bála se, že z toho bude ještě větší problém, myslela si, že je to zachvilinku přejde myslela si, že když to řekne doma tak, už by ji nikdy nenechali. Před rodiči a před známimi schovala všechny úrazy co ji ti jedinci udělali.

Jako každé ráno i odpoledne chodila stejnou cestou do školy i ze školy. Jedinci, kteří ji ubližovali si to zjistili. Zrovna byl den kdy měla Elisabeth čtrnáct let, přála si a doufalá v to, že by dnes mohl byt její šťastný den a mohlo by vše přestat a mohla by mit nové kamarády, ale asi si přála špatně, ani jedno z toho se ji nesplnilo. Hned jak vyšla z domu a šla jako každý den svou cestou tak ji tam vyhliželi jedinci, kteří měli v plánu ji zase ublížit.

Elisabeth se rozklepala a nevěděla co má dělat. začala utíkat jenže díky jejimu problému to prostě tak rychle nešlo jak to šlo těm jedincům. Dohnali ji, shodili ji na zem. Jeden z jedinců si na ni kleknul a sundal ji tričko, vytahli si mobil a vyfotili ji a utekli.

Za nedlouho bude pokračování.