,,Otevři oči!" [IwaOi] ✔️

27.

Ahoj!!

Dnes jsme měli trénink. Doufal jsem, že si aspoň tam, budu moct s Oikawou promluvit. Čekal jsem už převlečený v šatně. Oikawa se určitě opozdí jako vždy, pomyslel jsem si. ,,Jdeš nebo čekáš na Oikawu?" optal se mě Hanamaki. ,,Čekám, jděte napřed." odpověděl jsem mu a sedl si na lavičku. Po chvilce opravdu přišel. ,,Oikawo?" zkusil jsem promluvit, jestli nějak zareaguje na mou přítomnost. Jenže on mě prostě ignoroval. Bolelo to, ale zasloužil jsem si to. Stejně jsem se nevzdával.
,,Tooru, nechceš po tréninku někam zajít?" 

,,Promiň, ale musím se učit...kvůli posledním událostem, jsem tak trochu více zanedbával školu. Takže možná někdy jindy. Ale pochybuji, že bych v nejbližší době měl čas." řekl jsem nezaujatě. Ovšem nebyla to výmluva, teď jsem opravdu musel zamakat na známkách nebo s takovou se na žádnou univerzitu nedostanu. 

,,Tak bych ti mohl pomoc s učením..." zkoušel jsem to dál a to mi už pomalu docházela trpělivost. 

,,Nevím, jestli by mi to prospělo...hlavně moje matka ze mě vytáhla, co se stalo. Neřekl jsem jí přesně co, ale asi chvíli potrvá, než si tě opět oblíbí...myslím, že bychom se teď měli převážně věnovat studiu a volejbalu, tak prosím snaž se to dodržet a mě nech stranou aspoň do té doby, dokud se nezlepším." 

,,Proč prostě neřekneš narovinu, že se mi chceš vyhnout a že se mnou nechceš mluvit...já vím, ublížil jsem ti, ale tohle mi nedělej, chci ti to nějak vynahradit. Kdybych mohl vzít všechny ty hrozný slova zpět, udělal bych to, ale nejde to. A já tě nechci ztratit..." 

,,Takhle to ale není...pořád myslíš jen na to, co nechceš ty. Dej mi trochu času, všechno to doženu a pak nějaký ten čas věnuji i tobě, ale nezapomeň, že už to nikdy nebude jako dřív. Taky už bychom měli jít, nebudou na nás čekat věčně." řekl jsem a šel do tělocvičny za ostatními. nebavilo mě ho takhle neustále odmítat, ale na druhou stranu jsem se teď vážně potřeboval soustředit na jiné věci. 

"Nezapomeň, že už to nikdy nebude jako dřív." Stále mi to znělo v uších a po každém zopakování mě srdce bolelo víc. Jaké to vlastně bylo dřív...

------------------------------------------

,,Iwa-chan, co bys chtěl dělat, až vyrosteš?" optal se mě Oikawa s širokým úsměvem. 

,,Nevím, chtěl bych být profesionální sportovec asi..." odpověděl jsem mu. ,,A co chceš vlastně dělat ty?" optal jsem se jej nazpátek. 

,,To samé co ty...chtěl bych být tvým kamarádem už napořád. Přihlásíme se na stejnou školu, budeme spolu hrát sport, který se ti líbí a takhle to půjde až do konce...nikdy tě totiž nechci ztratit, jsi můj nejlepší přítel." řekl opět s tím širokým úsměvem.

,,Ani já tebe nechci ztratit...kamarádi až do smrti?" optal jsem se s vážností v hlase a nastavil před něj malíček. 

,,Nejlepší kamarádi až do smrti...takhle je to lepší." odpověděl a spojil se mnou svůj malíček na potvrzení slibu. 

-------------------------------------------

Kolik nám tak mohlo být? Devět? Deset? Už ani nevím, ale chtěl bych to vrátit zpět a vyhnout se všemu špatnému. Povzdechl jsem si. Proč život nikdy není tak jednoduchý jako v našich představách? Proč se vždy musí něco zkomplikovat a všechno zničit? Proč jsem zničil naše přátelství kvůli hloupému polibku, žárlivosti a sobeckosti? Proč? Aniž bych si to uvědomil, po tváři mi tekly slzy. Otřel jsem si je a vydal se za ostatními. 

Pokračování příště...