,,Otevři oči!" [IwaOi] ✔️

30.

Ahoj!!

Nejradši bych mu za to všechno skočil do náruče, ale potřeboval jsem ještě nějaký čas, než budu ten starý Oikawa. Tiše jsem mu poděkoval a prstem přejížděl po svém jméně...napsaném jeho rukou, opravdu si dal záležet na to, jak většinou škrábe, že se to dá sotva přečíst. Podíval jsem se dovnitř. Nechyběla stránka, která by nebyla popsaná. Všechny předměty a u všech ty nejdůležitější informace. Muselo to zabrat spoustu času. Ach Iwa-chan...to jsi nemusel. Zase se mi snažíš pomotat hlavu? Nebo toho prostě jen lituješ a snažíš se to napravit? Ať už je to jedno nebo druhé, mám pocit, že ti stejně brzy zase propadnu. 

Za celý den jsme spolu nepromluvili. Ani při tréninku se mě nesnažil oslovit. Možná mi chtěl dát prostor a respektoval mé přání, ale netušil jsem, jak moc mi bude chybět jeho hlas. Chtěl jsem jej slyšet a chtěl jsem mu nějak víc poděkovat za ty zápisky, ale bál jsem se a nevěděl jsem, jestli bych udělal dobře, kdybych ho někam pozval. Co kdyby se to zase nějak zvrtlo. 

------------------------------------------------------------

Nechal jsem mu prostor a všímal si svých věcí. O jedné přestávce jsem oslovil Eiko a sjednal si s ní schůzku v parku. Nechtěl jsem, aby nás spolu Oikawa viděl a nějak špatně si to vyložil. Ale myslím, že ona je teď opravdu jediná, kdo by mi mohl pomoct. Bylo těžké vydržet na něj nemluvit. I on byl celý den ticho a jeho otravný hlas mi začínal celkem chybět. Aspoň o tréninku něco málo řekl, ale pořád to bylo málo. No nějakou dobu to budu muset vydržet. 

,,Ty, Hajime...děkuji. Nechtěl bys třeba o víkendu někam zajít, to už bych snad mohl mít čas." 

,,No, pokud chceš, nejsem proti a poděkuj mi, až budeš mít lepší známky." řekl jsem a mírně se usmál.

,,Tak se měj." 

,,Ty též." znovu jsem se usmál a tentokrát se usmál i on. Měl jsem najednou hroznou radost. Možná to nakonec nebude trvat tak dlouho a budeme se spolu zase normálně bavit. A potom by to klidně mohlo přerůst v něco víc. Těch posledních pár dnů jsem si uvědomil, že být bez něho, je to nejhorší, co se mi může stát...a také to, že ho miluji. Miluji jeho úsměv, jeho rty, jeho zamilovaný pohled, jeho přihlouplý smích, jeho roztomilost a to jak působí napovrch jako anděl, i když má v mysli samé hříšné věci. Jen mě mrzí, že jsem si to uvědomil, až když jsem o něj málem přišel. 

Došel jsem do parku, kdeuž čekala Eiko...

,,Ahoj, nečekala jsi dlouho?" optal jsem se. 

,,Ahoj, ne přišla jsem před chvílí, jen se celkem divím, že ses se mnou chtěl setkat..."

,,Chtěl jsem se ti ještě jednou omluvit, za to jak jsem na tebe v té šatně vyjel. Neměl jsem právo na tebe křičet. Celou tu dobu jsem se snažil obviňovat tebe na místo sebe, ale vím, že jsem to všechno zvoral. Choval jsem se jako idiot." 

,,Nech to být, já jsem v pohodě." 

,,I tak mě to mrzí..." 

,,Hlavně si pamatuj, co jsi udělal a pouč se z toho...no a o čem jsi se mnou chtěl mluvit, tohle určitě nebylo vše." 

,,Chtěl jsem si promluvit o Tooruovi...." 

Pokračování příště...