Probudila jsem se silnou bolestí v zádech.
Pomalu jsem se posadila a rychle se chytila za nejbolavější místo.
Zase se mi to stalo. Možná už bych měla jít někam, kde zjistí co mi je.
Ale nechce se mi.
Proč bych měla svými problémy zatěžovat někoho jiného.
Postavila jsem se a koukla na hodiny pověšené na zdi.
Byly celé černé, jen ručičky byly zářivě bíle.
Milovala jsem tuhle kombinaci barev.
Vždy jsem měla pocit, že mě tak nějak vystihuje.
Moje duše byla černá, ale přeci jen malý kousek naděje v ní byl.
Bylo teprve šest ráno, ale mě už se spát nechtělo.
Ani bych neusnula, takže by to nemělo cenu.
Došla jsem do koupelny a sundala si gumičku z vlasů.
Odhodila jsem jí na stranu umyvadla a všimla si pár vlasů, které pomalu padaly k zemi.
Otočila jsem kohoutkem a na mou ruku dopadal proud ledové vody.
Alespoň mě to trochu probere.
Ledovou vodu jsem nabrala do rukou a opláchla si obličej.
Pod náporem chladu se mi na chvilku zatajil dech.
Popadla jsem ručník, abych si rychle otřela obličej a ruce. Nesnáším, když mi voda kape na oblečení.
Vyčistila jsem si zuby a šla se obléknout.
Neměla jsem moc na výběr takže jsem si vzala to co včera.
Černé legíny, tmavě modré tílko a vytahanou černou mikinu.
Jediným kusem šperku, který jsem vlastnila, byl pár černých naušnic.
Malé nenápadné kuličky.
Nikdy jsem nechtěla být středem pozornosti, tak proč na sebe upozorňovat velkým párem náušnic, jako většina dívek z mé školy.
Obula jsem si obyčejné šedivé tenisky neznámé značky a na ramena si vzala tašku do školy.
Těsně před dveřma jsem se ale zasekla.
Samozdřejmě, že jsem si kvůli mému nízkému tlaku, díky kterému jsem omdlela, zapomněla připravit do školy.
Naštěstí jsem měla ještě dost času.
Rychle jsem vytáhla učebnice na dnešek a vyhodila z tašky ty ze včerejšího dne.
Hodila jsem je do tašky a zavřela jí.
Teď už jsem konečně mohla jít do kuchyně.
Táta tam neseděl. Asi jel ráno brzi do práce.
Dělá automechanika, takže nemáme moc peněz na utrácení.
Otevřela jsem lednici a hledala nějaké jídlo.
Nic.
Jako vždycky byla lednice úplně prázdná.
Zase jsem jí zavřela a vzala jsem si alepoň sklenici a do ní napustila studenou vodu.
Pila jsem až do té doby, než mě z toho začalo bolet v krku.
Podívala jsem se na čas na mobilu.
7:05
Za tři minuty musím vyjít na autobus.
Ještě jsem si učesala vlasy, podívala se do zrcadla a otevřela vchodové dveře.
Když se moje nohy dotkly rohožky, otočila jsem se a zavřela za sebou.
Zamykat nebudu, nemyslím si, že by nás tady mohl někdo vykrást , je to docela slušná čtvrť.
Rozešla jsem se na autobusovou zastávku, která je díky Bohu o barák vedle.
Hned jak jsem tam došla, už jsem viděla autobus zatáčející do naší ulice.
Byla jsem tu akorát.
Nastoupila jsem a nemohla jsem si nevšimnout pohledů ostatních lidí ze školy, kteří jezdili se mnou.
Jela jsem takhle ještě dalších 30 minut, než autobus konečně zastavil před školou.
Vystoupila jsem a hned se rozešla ke své skřínce.
Odemkla jsem zámek malým klíčkem a vytáhla ho.
Když jsem otevřela skřínku, dala jsem si do ní batoh a vyndala učebnice na matematiku.
Jediný předmět, který opravdu nechápu.
Došla jsem ke dveřím, kde bylo černě napsáno "2.B" .
Abych pravdu řekla, musela jsem se kazdý školní den dost nutit ty dveře otevřít a vejít do třídy plné školních imbecilů.
Lidi z prváku se tady báli, museli si zvyknout na to, jak to tady chodí, bylo to tady pro ně nové.
Lidi z druháku byli drsný do chvíle, než se na chodbě objevil někdo ze třeťáku, což automaticky zařazuje třeťáky do top pozice na naší škole.
Třeťáci si mohli dělat doslova co chtěli. Všechno jim prošlo, byli oblíbení u učitelského sboru takže nebylo překvapení, když náhodou prošel někdo, kdo měl po celý rok samé, opravdu dost špatné známky.
Otevřela jsem dveře a najednou bylo ticho.
Pomalu jsem přesunula svůj pohled do prostoru třídy a viděla, jak na mě každý kouká.
Nic nového.
Sedla jsem si na své místo a potichu seděla až do té doby, než začala hodina.
