Morsmordre

Šedesát šest

Dark Tranquillity - Ego Deception

---
Věnováno MagdalnaPokorna. Děkuji za bystrou připomínku k nedomyšlenému ději, jež mě samotnou nenapadla ^^
---

„Rone? Hej, Rone, počkej! Ahoj, Levandule. Jak se máš? Nevadilo by ti, půjčila bys mi Rona? Potřeboval bych s ním něco probrat. V soukromí. Však víš, některé věci... Chápeš to? Děkuji, jsi skvělá!"

Hermiona Harryho hlas nemohla neslyšet, když večer kráčela z knihovny poloprázdnými chodbami hradu k nebelvírské věži s náručí plnou knih. Přeběhnul jí mráz po zádech, sotva jen Harryho hlas zaslechla - a i když vpravdě doufala, že jí jeho slova zaniknou v krocích těch pár studentů, jež míjela, za dobu společně strávenou jej znala už tak dobře, že by jej nebyla s to neposlouchat, ani kdyby doopravdy chtěla.

Cukla sebou. Ronald je pořád s Levandulí? Co s ním Harry potřebuje řešit? Když nechce, aby u toho Levandule byla - mohlo by jít o některou ze záležitostí řádu? Tak málo jí stačilo, aby se v okamžení ztratila ve svých myšlenkách a přestala dávat pozor na cestu. Ani tak nezpozorovala oba chlapce, kteří k ní zamířili, sotva zahnula za roh. Ronald jí vzal knihy z rukou a Harry se do ní zavěsil, strhli stranou směr její chůze dřív, než si vůbec stačila uvědomit, co se to vlastně děje, natož aby zareagovala.

„Dost, pusťte mě!" konečně se jí podařilo se vytrhnout, Hermionin výkřik se rozlehnul prázdnou chodbou, na níž dívku zatáhli. Dva kroky od nich spíše klopýtla, než odstoupila, načež se otočila na patě, aby jim mohla pohlédnout do obličejů, konečky vlasů ji švihly přes tvář.

„No tak, uklidni se! Vždyť o nic nejde," zakřenil se Harry a zvednul před sebe ruce, aby bylo vidět, že jsou prázdné.

„Zbytečně vyšiluješ," utrousil Ronald. Hermionu až překvapilo přátelství, které z nich obou cítila. Vzápětí si vynadala. Chová se naprosto nelogicky. Svou myslí, svým nitrem byla možná byla upřená na všechny ty jednotlivé chvíle, jež jí byly dovoleny strávit po boku Draco Malfoye. Možná se stal dominantou každého jejího dne. Pořád mu však, a ne pouze zásluhou rozdílných kolejí, patřily jen střípky celých dní. Pořád byla jednou z nejlepších kamarádek Harryho Pottera, ne-li tou úplně nejlepší, třebaže sama ten postoj nesdílela. Stále s Harrym i Ronem strávila naprostou většinu svého času, i když se je ze svých vzpomínek nezdráhala vypustit, poněvadž zkrátka existovali lidé pro ni důležitější. Stále byla jednou z nich.

„Jen jste mě vyděsili," pokusila se Hermiona nakonec o úsměv, mnohem spíš se však podobal vycenění zubů. „Přemýšlela jsem a nevnímala, co se kolem mě děje," dodala na vysvětlenou. To už se do ní však Harry znovu zavěsil, Ronald se zařadil po jeho druhém boku a rozešli se chodbou.

„Kam to vlastně jdeme?" zeptala se Hermiona zvědavě.

„Do nějaké prázdné učebny," odtušil Harry. „Potřebuji s vámi něco probrat," vysvětlil a zahnul za roh. Hermiona se snažila, vážně se tolik snažila, aby na ní nebylo nijak poznat, jak v ní při Harryho prohlášení hrklo. Co jim asi tak může chtít říct, co chce řešit? Nikdo jí nemohl vyčítat, že se její myšlenky stočily sobeckým směrem; vskutku doufala, že Harry zase nevyrukuje se svým podezřením, že je Draco Smrtijed. Za letošní rok už se ji o tom pokoušel přesvědčit několikrát. Ji, Ronalda, Ginny, Nevilla, a párkrát dokonce i Lenku a Levanduli. S takovou urputností a umíněností, až Hermionu nejednou napadlo, zda Harry nemůže vědět, že má vlastně ve skutečnosti pravdu. Přívěsek na stříbřitém řetízku ji začal zlomyslně hřát až pálit do kůže na hrudníku pod košilí.