Tak trochu jinak.

Mikropříběh

Proplouvám neforemnou hmotou. No, proplouvám, spíš se nechávám unášet mírným pohybem tekutiny ve které plavu.Kdybych byl jen o trochu menší, viděl bych jednotlivé molekuly vody,jak tomu říkají nějaké hlasy z dálky.A kdybych se při tom i trochu snažil, viděl bych i atomy vodíku a kyslíku. Žiji na úplném kraji možné existence. Ty hlasy o mně nemají ani ponětí. Zatím. A doufám že dlouho mít nebudou.Ale o těch velkých zmetcích, co se mě snaží sežrat vědí,jenže oni jsou mnohem větší než já...jak oni jim jen říkají. Už vím. Bakterie. Parchanti.Ale co je na tom světě, kde žiji nejdivnější,je asi to, že nevím co se skrývá nademnou, ani co se skrývá pode mnou.Jednou bych se tam chtěl podívat. Pode mnou je jen nekonečná tma, jako by tam někdo vylil ingoust a nade mnou jen oslepující světlo. Tolik toužím podívat se,co se tam skrývá. Zda tam najdu někoho svého druhu. Tolik chci a nemůžu.Nezbývá mi, než si povídat pro sebe jako do teď...a věřit.