Padlý anděl

Kapitola osmá: Ráj je zamčený a zavřený na závoru

  Od jejich hádky uběhly dva dny a oni na sebe ani jednou nepromluvili. Vlastně se celé dva dny neviděli, takže na sebe nemohli ani mluvit. Oba dva to byli paličáci a ani jeden z nich se nehodlal omlouvat, či snad prosit o odpuštění. Vee seděla opět v kavárně, ale tentokrát sama s třetím šálkem kávy, zatím co bedlivě pročítala složku, kterou jí Dee předevčírem hrubě vrazil do rukou. Týkala se jisté Veronicy Strasmorové, která už třikrát záhadně ovdověla, při čemž měla za manžele velmi bohaté muže, ale nikdy se jí nic nedokázalo, neb to vše byly obyčejné nehody, ale Peklo samozřejmě vědělo, že je za tím ona. 

  „Můžu si přisednout, nebo se zas staví tvůj šéf a bude mi vyhrožovat?" ozval se nad ní lehce podrážděný hlas. Vzhlédla od papírů a na tváři se jí objevil malý úsměv, když zjistila, že je to Aiden.

  „Můžeš, ale nemluvil o něm takhle. Nemyslel to zle," odpověděla váhavě. Jistě, přehnal to, ale pořád byl její rodina. A krom toho, dobírat si jej mohla jen ona. 

  „Uděláme to takhle, posadím se pod podmínkou, že ho nebudeš obhajovat," řekl a ona pozvedla obočí. Takže on ji bude udávat podmínky?! Asi mu bude muset připomenout, že ona není holka, které někdo bude říkat, co má dělat. 

  „Ne, posadíš se pod podmínkou, že o něm nebudeš mluvit," obořila se a věnovala mu autoritativní pohled, po kterém ji každý smrtelník vždy poslechl. Pořád byla na Dea naštvaná, ale to neznamenalo, že chce poslouchat Aidena, jak uráží jediného člena její rodiny.

  „To zní jako kompromis," zamumlal a konečně se posadil.

  „Ani to nebolelo, viď?" ušklíbla se.

  „Hmm... Co to vlastně čteš?" zeptal se s pohledem upřeným na složky.

  „Něco do práce," odpověděla a schovala papíry do tašky. 

  „No, minule jsem ti o sobě vyprávěl já, tak mi teď pověz něco ty," navrhl, aby změnil téma a přerušil trapné ticho, které mezi nimi na chvíli nastalo. 

  „A co?"

  „Nevím, cokoliv."

  „Není co, vše už víš. Má maminka zemřela a já teď bydlím sama," řekla a pokrčila rameny. Myslela si, že touhle dobou už bude vědět, že nebyla příliš sdílná, co se týkalo jejího osobního života. 

  „Myslel jsem, že bydlíš s tím chlapem," řekl zmateně s kapkou trpkostí v jeho hlase a ona jej probodla varovným pohledem. Co s ním bylo špatně, že ji musel pořád pokoušet? Vega nebyla příliš trpělivý člověk a Aiden ji často doháněl k šílenství. Vlastně samu sebe překvapila tím, že Aiden je ještě naživu. 

  „Dee se o mě stará a pracujeme spolu, ale bydlíme každý sám. Máme se rádi, ale dokážeme spolu strávit jen určité procento času."

  „A co tvůj otec? Toho jsi ani jednou nezmínila."

  „Zmizel," odpověděla jednoduše.

  „Zmizel? Jak?"

  „Co na tom nechápeš?" odsekla a sevřela ruce v pěst. Nerada vzpomínala na toho bastarda.

  „Nikdo jen tak nezmizí," vysvětlil.

  „On ano," procedila skrz zaťaté zuby a snažila se uklidnit. Aiden něco povídal, ale ona jej neposlouchala. V mysli se jí vynořily všechny ty příšerné vzpomínky. Chtěla se jich zbavit, ale nešlo to. Jedna vzpomínka střídala druhou. Začala ji sužovat bolest a vztek. „Prostě zmizel!" vyštěkla a rychle strčila ruku pod stůl, neb zapomněla na svůj menší problém s plameny a rukáv od trička jí začal hořet. Naštěstí jej stihla schovat a uhasit dřív, než si toho někdo všiml.