Padlý anděl

Kapitola desátá: Bratr mající oporu v bratru

  „Musím říct, že jsem ohromen," řekl překvapeně Dee, když se za Veronicou zavřely jejich pekelné dveře.

  „To se stane, když o mě začneš jen na sekundu pochybovat," ušklíbla se Vee.

  „Já a pochybovat o tobě? To bych si nedovolil."

  „Jistě, to ty nikdy. Teď přestaň žvanit a naval mi mou smlouvu," řekla natěšeně.

  „Rád bych, ale jelikož je to tvůj poslední krok k dosažení nesmrtelnosti a právoplatnému spoluřízení  Pekla, musíme počkat na úplněk."

  „BU! Nuda!" odfrkla si a věnovala mu otrávený pohled.

  „Nekoukej se na mě takhle. Stačí počkat jen tři dny. Já si to nevymyslel."

  „No tak fajn. Ale i tak to dnes půjdu oslavit," oznámila mu.

  „Půjdeš? To jako, že beze mě?"

  „Ano, bez tebe, můj drahý Dee. Strávím s tebou celou věčnost, tak mi dopřej trochu té zábavy bez tvého neustálého dozoru."

  „Snad už tě má společnost neomrzela?" zeptal se na oko ublíženě. 

  „Vím, že si myslíš, že jsi nenahraditelný, ale někdy jsi vážně na zabití," odpověděla mu sladce.

  „Au."

  „Jen se nedělej, a teď mě omluv. Čeká na mě luxusní apartmá v hotelu Plaza, a to si rozhodně nenechám ujít."

  „Tak apartmá?" 

  „Ano, apartmá."

  „A to ho máš celé pro sebe?" vyzvídal.

  „Ne a přestaň mě vyslýchat. Já se taky nestarám o to, co děláš ve volném čase."

  „Jsem otevřená kniha. Můžeš se mě zeptat na cokoliv. Rád ti na vše odpovím."

  „Skvěle, ale já chci mít něco jen pro sebe. Měj se, Dee," rozloučila se a než stihl něco namítnout, byla pryč. 

  Tak nějak cítil, že mu to, tímhle chováním, vracela za tu jejich hádku. Věděl, že jí dlužil omluvu, ale to bylo něco, co by měl v povaze. On to věděl, a Vee to věděla taky. Do úplňku zapadnout opět do starých kolejí a vše bude jako dřív. Není to jejich první a rozhodně ani jejich poslední hádka. 

  „Rozkošná," promluvil vedle něj najednou známý hlas a on leknutím nadskočil, načež si odkašlal a poupravil kravatu. Byl to Ďábel sakra. Nemá ho jen tak něco vyděsit. 

  „Gabriely," pozdravil jej a posadil se za svůj stůl. „Nikdy jsem tě neviděl se takhle tiše objevit. Co se stalo s tím obrovským rámusem, který tě vždy následoval?"

  „Nah, ten si nechávám jen pro starouška. A pokud chci být dramatický."

  „Opatrně, abys mu nepřivodil infarkt."

  „To by se ti líbilo, že?" zasmál se a Dee si ho zkoumavě prohlédl.

  „Proč jsi tady, Gabriely?"

  „Co? To nemůžu jen tak navštívit bráchu? To mě uráží, abys věděl."

  „Naposled jsi tu byl v minulém století."

  „Ano, to bylo před dvaceti lety. To není tak dlouhá doba. Měl jsem tě radši tam nahoře, byla s tebou větší sranda."

  „Já se měl taky radši tam nahoře," odsekl.