Padlý anděl

Kapitola třináctá: Strach seká hlouběji než meče

  Bylo tomu již pět let, co znala samotného Ďábla, ale nikdy se jí nestalo nic tak podivného, jako to co se jí dělo teď. Pamatovala si, že byla v kavárně, a že si k ní přisedl Aiden. To, co se dělo potom, má v mlze. Takže neměla nejmenší tušení, jak se u všech svatých ocitla v svém starém domě. 

  „Dee?" křikla, ale žádné odezvy se jí nedostalo. Dům vypadal stejně, jak si ho pamatovala, ale zároveň působil chladně. Byl zahalen do tmy a jen občas byl zvenčí osvícen blesky. Lhala by, kdyby řekla, že necítila, jak jí po zádech přejel mráz. Ne příliš příjemný pocit se usadil v celém jejím těle a ona se bála udělat sebemenší pohyb.

  Bylo to zvláštní. Už pět let chytala ty nejhorší lidi, kteří páchali zločiny, které byste si nepředstavili ani v tom nejšílenějším snu, ale nikdy při své práci nepocítila sebemenší záchvěv strachu. Ani jednou jedinkrát. A teď měla pocit, že ji strach přímo ochromil. 

  „Pojmenujeme ji po tobě, lásko. Budeme jí říkat Vega, neb je to ta nejjasnější hvězda Lyry. Bude to náš nejjasnější bod v životě. Miluju tě, Lyro," ozvalo se najednou a Vega leknutím poskočila. Ten hlas moc dobře znala. Patřil jejímu zpropadenému otci. 

  „Má stejně hnědé oči jako ty, drahý. Je ti tak moc podobná."

  „Mami," vydechla překvapeně Vee a rozběhla se nahoru po schodech do ložnice svých rodičů, ale ta byla prázdná stejně jako předsíň. 

  „Lyro! Naše malá hvězda právě udělala její první kroky!" promluvil znovu mužský hlas a Vega velmi rychle zapomněla na strach, který ještě před pár vteřinami sídlil v každé části jejího těla. Místo strachu teď cítila vztek. Byla si naprosto jistá, že to byl hlas jejího otce, ale něco na něm znělo jinak. Tenhle hlas byl vřelý a příjemný. Hlas Jakea, který si pamatovala byl ostrý a nebyla v něm slyšet ani  kapka citu. Byl chladnější než led.

  „Jednou ozáříš celý svět, tím jsem si jistá."

  „Mami!" vykřikla a tentokrát zkusila svůj pokoj, ale ani v něm nepochodila. Nakonec musela oběhnout celý dům, aby si uvědomila, že hlasy vycházely ze zdí domu. 

  „Škola se ti bude líbit, uvidíš. Najdeš si tam spoustu kamarádů."

  „To už stačí!" vyjekla, když znovu slyšela Jakeův hlas. Musela přijít na to, co se stalo, když odešla z té kavárny. Její hlava s ní hrála zvrácenou hru a ona v tom nehodlala pokračovat. Cítila se, jako by jí někdo vrazil nůž do zranění, které už se zahojilo. Připadala si jako by se ocitla ve svém vlastním pekle. 

  „Vím, že teď to bolí, ale paní doktorka tě té bolestí zbaví, broučku. Slibuju, a víš, že táta své sliby plní."

  „Prosím, přestaň! Ty nejsi můj otec!" 

  V očích ji štípaly slzy, ale ona nehodlala kvůli tomu bastardovi brečet. Otočila se na patách a zamířila si to rovnou ke vchodovým dveřím. Přepadl ji pocit déjá vu, když se rukou dotkla ledové kliky. Jenže tentokrát se za dveřmi Dee neobjevil. Ne, tentokrát totiž ty dveře ani nešly otevřít. Lomcovala s klikou se vší svou silou, ale dveře se nehnuly ani o milimetr. 

  Byla vězněm ve svém starém domě. 

  Byla vězněm ve své vlastní hlavě. A hlava byla a vždycky bude náš největší nepřítel.

  „To je pěkný obrázek! Jsem si jistá, že tatínek z něj bude mít velkou radost."

  „Je to lež, je to jen lež. Soustřeď se, Vego. Tohle není tvůj život,"  mumlala si pro sebe stále dokola, jakoby to byla její osobní mantra. Jakoby si snad myslela, že když to zopakuje vícekrát po sobě, tak ji to odsud dostane.