Padlý anděl

Kapitola šestnáctá: Pravda bolí, i když neubližuje

  Vzpomínala si, jaký byl život v Edenu. O něčem takovém byste ani nesnili. Milovala všechnu tu přírodu kolem ní, milovala slunce, které vždy hřálo v plné síle a nikdy ho nezastínil ani jeden mrak. Jenže, jestli milovala ještě něco víc, než pocit slunečních paprsků na své kůži, byl to jejich nebeský potůček. Byla to opravdu malá říčka, ale za to voda v ní byla vždy křišťálové průzračná a ona se v ní každé ráno bosa procházela. Byl to takový její rituál. Vždy ráno po probuzení se procházela v mělké říční vodě a poté vyměnila kamenné vodní dno za jemná stébla trávy. Bylo to něco, co měla jen pro sebe. Hodina vždycky po ránu, kdy si mohla užívat trochu volnosti, než se její muž vzbudil a ona se musela podřídit jeho přáním. 

  Nyní seděla u jediné tekoucí vody, která se v Edomu nacházela a snažila se ze svých krásných bílých šatů vyprat všechen ten usazený prach z místní půdy. Voda zde nebyla tak hrozná, jak by se dalo předpokládat, ale za tu dobu, co je tady uvězněna, se v ní ani jednou neprocházela. Jenom ta představa se jí hnusila a při pomyšlení, že by se poté svými krásně hebkými nožkami měla dotknout toho ošklivého štěrku skoro až oranžové barvy, se jí udělalo lehce nevolno. 

  „Již zítra budeme volní, můj drahý," promluvila po chvíli ticha a Asmodeus, který jí dělal společnost, zafuněl. 

  „Tak je to v plánu, má drahá," přitakal Cygnus, který se k ní potichu přikradl před dlouhou dobou a jen pozoroval její činnost. Asmodeus, který nevycítil žádné nebezpečí ze strany bývalého anděla, nic neřekl. 

  „Ty už jsi tu zase?" vyplivla otráveně. Poslední dobou se na její vkus vídali opravdu často. Bývaly doby, kdy se neviděli i celé měsíce a ani jednomu z nich to nevadilo.

  „Opatrně. Víš, že tvá volnost záleží pouze na mně," řekl varovně Cygnus a ona se dala do smíchu. Ani Asmodeus po jeho prohlášení nezůstal potichu a z místa, kde byste běžně nalezli nos, vypustil páru a z otvoru, kde měl nejspíše ústa, vydal zvláštní zvuk, který měl být pravděpodobně smích. 

  „Slyšíš to, synu? Prý to záleží pouze na něm!" zasmála se a postavila se, aby byla s Cygnusem na stejné úrovni. No, aspoň na bližší úrovni, vzhledem k tomu, že byl Cygnus o hlavu vyšší než ona. 

  „Jsi jen bláhová ženská!" vyštěkl se zamračením. 

  „Ty nemáš vůbec tušení, kdo jsem. Pokud je tady někdo bláhový, tak jsi to jenom ty. Opravdu si myslíš, že má svoboda závisí na tobě? Jsi tak pošetilý, pokud tomu věříš! Nezapomínej na to, kdo jsem," řekla zlověstně. Takový hlupák! Po všech těch staletí, které tu spolu strávili, se odvážil jí říct tohle do očí! 

  „Nevím, co ti na to říct. Nakonec jsem pořád anděl a ty jen žena stvořena z prachu země," promluvil klidně a ona by přísahala, že v ten moment se nad nimi stáhla mračna a svět kolem nich nabral rudý odstín. 

„Bacha na jazyk!" procedila skrz zuby a chytla jej za lem košile. „Jsi tak moc hloupý, Cygnusi. Podceňuješ tu malou holku, která by tě mohla zabít. Rozumíš tomu vůbec? Tentokrát už žádná další šance nepřijde. Zabije tě a je konec! Ale jak je libo, klidně si ji dál podceňuj, je to tvoje blbost, ale to by z tebe ještě nedělalo úplného hlupáka. Ne, víš, co z tebe dělá blbce, Cygnusi? Ty podceňuješ mě. A víš jak dopadli ti, co mě podceňovali?" zeptala se chladně, ale Cygnus dál pokračoval se svou hloupostí a vysmál se jí do obličeje. 

  „Dobře, máš mě za blázna, ale co jsi pak ty? Tvou největší silou jsou tvé démonické děti! Bez nich jsi naprosto bezbranná."

  „To jsou jen další pošetilé myšlenky. Víš, neříkám, že pobyt zde s tebou by byl zvláště příšerný, ale že bych si jej nějak užívala také říct nemůžu. Udělej nám oběma laskavost a už mi nechoď na oči. Nemohu ani slovy vyjádřit, jak moc tebou momentálně pohrdám a jak bych tě nejradši uškrtila hned teď. Nikdy jsi mě neposlouchal a doplatíš na to, tomu věř," řekla bez špetky citu a pustila jej. Asmodeus stál v jejich těsné blízkosti, kdykoliv připravený zasáhnout, kdyby se Cygnus rozhodl nějak ohrozit ženu, která před ním stála.