Padlý anděl

Kapitola osmnáctá: Nejvytrvalejší ze všech lásek je ta nešťastná

  „Je to tady! Dneska máme velký den," prohlásila nadšeně Vega, když v pátek časně ráno vešla do Deovi kanceláře. 

  „Já vím, konečně pátek! Vždy se nemohu dočkat, až si o víkendu odpočinu od práce chytání hříšníku," řekl stejně nadšeným hlasem. Vega jeho vtípečkem příliš unesena nebyla.

  „Nejsi vtipný," sdělila mu s kamennou tváří, čímž způsobila malé zamračení na jeho čele. 

  „A pak, kdo tu kazí zábavu," zamumlal si pod nosem. 

  „Takže, jak už jsem dříve říkala, dnes je velký den!" 

  „Ano, ano. Věř mi, že na tenhle den bych jen tak nezapomněl," řekl, ale stále seděl za svým stolem, takže tentokrát to byla ona, kdo se lehce zamračil. 

  „Tak jdeme na to, ne?" zeptala se a nedočkavě přešlapovala na místě. Dneska konečně uvidí Peklo!

  „Víš, že musíme počkat na úplněk," informoval ji nevzrušeně Dee. 

  „To jako fakt? To snad není možný!" 

  „Těch pár hodin to ještě zvládneš vydržet."

  „Máme na těch pár hodin aspoň plán, jak se zabavit?" zeptala se mírně otráveně. Trpělivost nebyla její silnou stránkou a ona už takhle čekala dost dlouho, aby se stala spoluvládkyní Pekla. Vždyť na tenhle moment čekala celých pět let!

  „Nevím, jak ty, ale já budu muset do Pekla. Ujistit se, že všechno šlape tak jak má a vzhledem k tomu, že ještě nejsi nesmrtelná, nemůžeš tam se mnou," odpověděl. 

  „Ty vážně víš, jak mi zkazit radost. Hádám, že tě tedy nechám osamotě a uvidíme se večer."

  „Buď tady včas, nebo budeme muset čekat do dalšího úplňku," řekl a ona si jej přeměřila pohledem. 

  „Další pokus o vtip?" 

  „Možná. A možná taky ne."

  „Já radši jdu," řekla a mávla na něj rukou na rozloučení. 

  Ze včerejška na dnešek pomalu ani oči nezamhouřila. Jakmile věděla, že odbila hodina, kdy už bývá Dee v kanceláři, okamžitě jej poctila svou návštěvu a doufala, že konečně bude nesmrtelnou a právoplatným členem Pekla. A on na ni takhle. To ji vůbec nepotěšilo a zhoršilo jí to ráno. Nevěděla teď, co s jejím volným dnem a tak se skoro až automaticky rozešla k její oblíbené kavárně. Tolik spěchala za Deem, že vynechala svou ranní kávu, a to jí na náladě také nepřidalo. 

  „Dobrý den, ráda bych Kolumbii na filtr," řekl s úsměvem baristce, když v rekordním čase dorazila do kavárny. 

  „Zadržte!" vykřikl za jejími zády někdo dříve, než jí slečna za pultem stihla potvrdit její objednávku. „Ať už sis objednala cokoliv, zruš to a zkus tohle," řekl Aiden, který se náhle objevil vedle ní a strčil jí do ruky hrnek s kávou. 

  „Ale já chci svou Kolumbii!" protestovala Vee. 

  „Věř mi. Tohle je mnohem lepší. Dnes to dostali."

  „Lepší než pečená jablka, javorový sirup a karamelky?" zeptala se jej váhavě. 

  „Prostě to zkus. Je to Rwanda a budeš jedna z prvních, kdo ji ochutná," trval dál na svém Aiden, a tak jej Vega poslechla a dala si malý lok kávy z jeho hrníčku. 

  „To je pomelo?" vyhrkla překvapeně. Sladké tóny ovoce v kávě nebylo nic neobvyklého, ale pomelo? O tom snad slyšela prvně v životě.