Naughty list (Liam Payne FF)

Hold my hand

A jak pravil, tak se taky stalo. Téměř minutu po tom, co jsme vystoupili z auta mě oslepily blesky fotoaparátů a lidi mi řvali do ucha všemožné věci. Páni, fakt jsem si nemyslela, že jsme tak otravní...Přemýšlela jsem o své práci.

„Kdo je to?"

„Proč nejste v Dubaji se svou snoubenkou?"

„Podvádíte Denise s touto ženou?"

„Scházíte se na tajném místě s děvkami, zatímco Vaše snoubenka nevědomky relaxuje před svatbou?" Doteď jsem poslušně cupitala za Liamem a snažila se ty nemístné poznámky ignorovat, ale čeho je moc, toho je příliš. Po téhle větě jsem zaťala ruku v pěst a zastavila se. Co o mě má kdo co vykládat, když mě nezná? Podívala jsem se na dotyčného. Byl to asi 50ti letý muž střední postavy. Když viděl, že jsem se zastavila, přidrzle se na mě uculil.

„Rose!" Liam si konečně všiml, že ho nenásleduju a vrátil se pár kroků za mnou. Mezitím se kolem mě už stačili shromáždit asi další 3 novináři a fotili si mě ze všech stran. „Nech to být, oni za to nestojí." Řekl mi a popadl mě za ruku. Já jsem se mu ale vytrhla, což bych normálně nedokázala s tím, jak je silný, ale opravdu to nečekal, a tak mě nestiskl natolik, aby mě udržel.

„Nech mě, tohle už je osobní." Řekla jsem naštvaně a snažila se na toho drzého fotografa vyvalit smršť všech nadávek, které jsem se za celý svůj život naučila. Včetně španělských a německých. Než jsem ale svůj „proslov" stačila načít, cítila jsem, jak mě popadly silné paže a přehodily si mě přes rameno jako pytel.

„Je to moje stylistka, a teď nás prosím nechte projít, ráda kouše." Řekl ten „tajemný" únosce a dál mě nesl jako nějakou kořist.

„Liame pusť mě!" Křičela jsem. Ale nereagoval. Až když jsme nastoupili do letadla a moje nohy konečně ucítily zem, jsem se uklidnila a došlo mi, jaký trapas jsem si ukrojila. Letěli jsme první třídou – jak jinak – a moc lidí s námi necestovalo. Čekala jsem, že dostanu nějakou přednášku o chování na veřejnosti nebo tak něco, ale dlouhou chvíli bylo ticho.

„Nic neřekneš?" Zeptala jsem se, když mě ta hra na tichou domácnost začala nudit.

„Měl bych?" Odpověděl mi otázkou, aniž by mi věnoval jediný pohled.

„No, myslela jsem, že mi dáš nějaké morální kázání, nebo tak..." Řekla jsem opatrně.

„Není třeba." Stále se na mě nedíval a měl složené ruce na prsou. „Myslím, že jsi dost chytrá na to, aby sis uvědomila, jak sis zavařila." Dodal.

„Hm, super." Odsekla jsem potichu a zavrtala se do sedačky.

„Šampaňské pane?" Přišla letuška. Vztyčila jsem ukazováček a nadechla se, že si o něj řeknu, ale pan superrychlý mě zase předběhl:

„Ne, díky, nedáme si." Usmál se na ni. Stáhla jsem se zpátky a věnovala škaredý pohled sedačce přede mnou, protože jemu jsem se ho věnovat neodvážila.

„Mluv za sebe." Zabrblala jsem si pod vousy, ale myslím, že to slyšel, protože jsem viděla, jak se ušklíbl. Měla jsem chuť ho praštit. Myslela jsem si, že je v pohodě a on se začne chovat takhle... Přemýšlela jsem a převrátila oči. Najednou jsem cítila, že se něco děje. Letadlo začalo startovat. Byla jsem strachy bez sebe, ale snažila jsem se vypadat, že jsem v pohodě, před Liamem. I když jsem mu dříve přiznala, že mám z létání strach, po tom, jak se choval, jsem nechtěla, aby ze mě měl ještě srandu. Letadlo s sebou začalo cukat, i když už bylo ve vzduchu. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Klid, to jsou jenom turbulence. Uklidňovala jsem se. Najednou letadlo škublo tak silně, že jsem sebou cukla a otevřela pusu dokořán. Otočila jsem se k okýnku a zavřela oči doufajíc, že to Liam neviděl. Navíc jsem se klepala jako ratlík. Najednou jsem ucítila jemný dotek na mé ruce. Mírně jsem jí ucukla a polekaně se podívala na jejího majitele. Soucitně se na mě usmíval a chytl mi ji pevněji. Polštářkem palce mě začal hladit po jejím hřbetě. Srdce jsem měla až v krku, a tentokrát to nebylo kvůli strachu, že spadneme a umřu. Úsměv jsem mu nervózně opětovala a změnila úhel pohledu. Potom se mi před očima objevila tma a vzbudilo mě až jemné hlazení po pravé tváři.

„Rose..." Slyšela jsem tlumeně. Pomalu jsem otevřela oči a zjistila, že jsem usla Liamovi na rameni. Když mi to došlo, rychle jsem zvedla hlavu a rozpačitě se chytla za paži.

„Promiň." Začervenala jsem se.

„To nic." Usmál se. „Jsme tady."

________________________________________________________________________________

První, kam naše kroky po vystoupení zamířily, byl hotel. Čekala jsem nějaký nechutně nóbl s vodopády všude kolem, ale ten, ve kterém jsme byli, byl celkem v pohodě. Teda, samozřejmě, že kdybych si tady já chtěla zaplatit jednu noc, musela bych svůj měsíční plat tak třikrát vynásobit, ale bylo to tam celkem stravitelné. Liam stál u recepce a zařizoval nám pokoje, a já jsem se rozhlížela kolem. Nevěděla jsem, co má Liam v plánu, ale nemohla jsem se dočkat až prozkoumám Paříž. Teda, snad dostanu nějaké osobní volno.

„Pojď." Vytrhl mě Liam z přemýšlení a hnal mě k výtahu. Vyjeli jsme do pátého poschodí, kde jsme chvíli pochodovali dlouhou chodbou, než jsme se zastavili u pokoje. Liam mi podal klíče a nuceně se na mě usmál. „Tenhle je tvůj, já bydlím hned vedle." Řekl. Přikývla jsem a začala odemykat.

„Takže..." Řekli jsme naráz a zasmáli se.

„Takže, koncert je až zítra, a tak mě napadlo... No, chtěl bych se projít a najít něco k jídlu, tak jestli nechceš jít se mnou..." Vzal si slovo Liam a poškrábal se na zátylku. Lehce jsem se pousmála a přikývla. „Dobře, tak za 20 minut?" Navrhl. „Počkám tě dole u recepce."

„Fajn." Konečně jsem vešla do pokoje a uviděla obrovskou manželskou postel a televizi. Byla tady taky lednička a malá kuchyňka s jídelním stolem, ale místnost nebyla nějak přehnaně velká, jak bývá u některých takových hotelů zvykem. Na mě tak akorát. Hodila jsem na zem tašku, kterou mi mimochodem Liam táhl celou dobu, za což se z mínusových hodnot u mě vyšplhal zase na plusové, a pak jsem hodila sebou, akorát na postel. Chvíli jsem tam jen tak ležela a přemýšlela, co se to sakra děje, a potom jsem si vytáhla ze zadní kapsy mobil a začala psát smsky. Nejdřív Nancy, protože chtěla, ať ji píšu snad každou minutu, co se děje, a samozřejmě už mě viděla v bulváru, a potom Macy a Peyton. Potom jsem se rozhodla rychle osprchovat a převléct se. Vybalit jsem si už nestihla. Nechápu, na co ten Liam myslel, když řekl „dvacet minut". Kroutila jsem hlavou. Když jsem byla hotová, vydala jsem se na recepci, kde už mě Liam samozřejmě čekal.

„Příště bych ti měl asi nechat více času, co?" Zeptal se, když jsem k němu došla. Semkla jsem rty a věnovala mu ironický pohled.