Morsmordre

Šedesát devět

Fit For An Autopsy - Black Mammoth

---
Věnováno Anet___Anet. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

V devět hodin ráno už slunce vesele prohřívalo pozemky bradavické školy, ptáci zpívali jako o život, a dokonce i oliheň z Černého jezera vystrkovala chapadla nad hladinu. Hermiona, stojící na ochozu Astronomické věže, kde navzdory slunci stále pofukoval studený vítr, si vytáhla ruce ze zadních kapes svých džínů a přitáhla si krémovou džínovou bundu blíž k tělu. Vlasy svázané v ohonu jí poletovaly okolo tváře, když se zahleděla na první studenty hodlající si krásný jarní den užít venku.

Netrhla sebou, když uslyšela, jak se dveře na věž vedoucí otevřely. Naopak se jí po tváři bezděčně rozlil široký úsměv. Až pak se na Draca otočila - a pobaveně se zazubila.

„To jsem se tolik minul?" zeptal se bez pozdravu s nakrčeným obočím, došel k dívce, jednou rukou ji objal kolem pasu a vlepil jí pusu na tvář, šeptaje jí do ucha tiché ahoj.

Hermiona se zasmála a zavrtěla hlavou, ta tam byla nejistota včerejška, jež nad nimi, hlavně nad Dracem, visela. Zasmála se, protože Draco si vzal oblek. „Ne, neminul. Spíš já si měla vzít šaty, abychom k sobě ladili."

„Ještě jsem uvažoval o uniformě, ale," nedořekl Draco a rozpačitě se poškrábal na zátylku. Mudlovský dress code přeci jen nebyl něco, v čem by se dokázal bez zaváhání orientovat.

„Takhle zapadneš také," popadla Hermiona chlapce za bradu a donutila jej, aby se na ni podíval.

Draco se zhluboka nadechnul. „Připravená?" jeho pohled zvážněl, když jí podal levou ruku, zatímco pravou paží ji k sobě pevně tisknul. Třebaže se ptal jí, ta otázka zároveň patřila i jemu samému.

„Jestli jsi i ty," Hermiona jím nabídnutou ruku přijala a zadívala se mu hluboko do očí - dnes v nich převládala blankytná modrá.

Dracovi se vyrýsovala čelist. „Bude lepší, když zavřeš oči," vybídnul dívku tiše a sám se dle svých slov zařídil. Hermiona nezaváhala poslechnout. Právě včas, jak se jí zamotala hlava. Ne, nezamotala - spíš jako by se jí propadla podlaha pod nohama. Ale i v tom se musela vzápětí opravit. Podlaha nezmizela. To ona sama. Nedalo by se říct, že by přestala cítit - právě naopak. Rozplývala se, rozpínala své smysly, vnímala detailněji, lépe, šířeji. Z míst, kde se jí Draco dotýkal, pocit příjemného tepla samotný dotek nahradil, a ona pocítila, jak se ve spirále vznesli prudce k obloze. Ani zdaleka se to nepodobalo přemístění či přenesení přenášedlem. Naopak, jako by se stala součástí místa, na němž se nacházela; vzduchu, jejž dýchala. Jako by se stala čistou magií. Hermiona otevřela oči - až na to, že je vlastně neotevřela, poněvadž v ten moment žádné neměla. Přesto viděla v nekonečné hloubce pod sebou bradavický hrad, ze studentů se stal rozsypaný mák.

Nebyl však čas kochat se pohledem na svět z výšky. Hermionino vědomí pocítilo teplý dotek toho Dracova, stružka černého kouře na průzračné obloze se zakroutila a rozlétla se vzduchem tak rychle, až se okolní svět rozmazal.

Dívka nebyla s to říct, jak dlouho letěli. Když svět pod nimi získal opět své ostré kontury, byli už nad Londýnem. Draco zakroužil nad jednou z okrajových čtvrtí. Netrvalo dlouho a Hermiona poznala, kde jsou, i když z tohoto úhlu pohledu ono místo nikdy neviděla, a zalapala po dechu. Nebo spíše by zalapala, kdyby mohla. Černý kouř se střemhlav vrhnul dolů a rozbil se o dláždění jen ulici od domu, v němž Hermiona bydlela.