Padlý anděl

Kapitola dvacátá druhá: Noc je temná a plná hrůz

  Jak už to tak bývá, když se má něco velkého stát, New York byl ten večer zahalený v plášti temné noci. Město bylo až podezřele tiché a Vega si připadala, jak kdyby se znovu objevila v momentě, kdy jí umřela maminka a ona na vše zůstala sama. Nechápala, jak mohla být tak hloupá a nechat se Aidenem tak rozptýlit!

  „Ten parchant!" zamumlala si pro sebe a už se ani nesnažila zastavit slzy, které jí tekly po tváři. Dneska rozhodně nebyl její den. 

  Po hádce s Luciferem se rozhodla jít za Aidenem do kavárny, kde se pořádal ten menší koncert, o kterém jí říkal. Problém byl, že když se tam dostala a konečně ho v tom davu lidí našla, přála si, aby ho nikdy nepotkala. Hádala, že je to víceméně její chyba, když ráno utekla hned potom, co ji políbil. A možná lepší pro ni, ne? Možná, že ve skutečnosti k ní necítil to, co tvrdil, když ho před ani ne deseti minutami viděla líbat se s někým jiným. 

  V tuhle chvíli, už ani nevěděla, kam jde a jen tak se toulala městem. Začínala už jí být i lehce zima, ale nechtěla se vrátit domů. Ten byt koneckonců patřil Luciferovi a ona na něj byla pořád naštvaná. Co by teď dala za jeho objetí... Ale měla svou hrdost a jen proto, že byla opět úplně sama se k němu nevrátí. On jí lhal, a to bolelo mnohem víc, než to, co udělal Aiden.

  Bylo to někdy kolem druhé hodiny ranní, když došla do Central Parku, kde se posadila na prázdnou lavičku. Byla příliš zklamaná událostmi, které se dnes staly, že si ani nevšimla toho zvláštního nadpřirozena, co se táhlo po celém New Yorku. Byla natolik ztracená ve svých vlastních myšlenkách, že si ani nevšimla, že už není sama. 

  „Copak tady tak mladá dívka dělá sama takhle pozdě v noci?" promluvil příjemný mužský hlas.

  A možná, že kdyby se Vega necítila tolik osamělá, dávala by si větší pozor s kým se to právě chystala dát do řeči. Jenže, když zvedla pohled ze země a zahleděla se neznámému muži do očí, bylo to, jako by přicházela domů. Neznámý muž měl totiž úplně stejně modré oči jako Lucifer. Na vteřinu dokonce zaváhala, jestli to není jen nějaký jeho trik, ale když si muže blíže prohlédla, věděla, že barva očí je všechno, co měl chlap před ní s Luciferem společného. A i tak to stačilo k tomu, aby si s ním začala povídat, místo toho, aby něco odsekla, jak to mívala ve zvyku. Známá pomněnkově modrá barva na ni působila důvěryhodně. 

„Mohla bych se vás zeptat na to samé," poukázala na fakt. Ne, že by snad byl mladá dívka, ale přece jen už byly dvě hodiny ráno. Krom nich tu nikdo jiný nebyl. Tato myšlenka Vegu na chvíli rozhodila, ale nejistota netrvala dlouho. Muž s plavými vlasy byl sice celkem robustní, ale Vee by si s ním poradila, kdyby se rozhodl ji obtěžovat. Jenže pak by jej musela dovést Luciferovi do Pekla, a to se jí momentálně nechtělo, takže doufala, že se pan neznámý o nic nepokusí. 

„Pravda," ušklíbl se a posadil se na lavičku vedle ní. „Zrovna jsem sem přijel a musel jsem se projít po městě. Mimochodem, jsem Cee," informoval ji.

Bělovláska k němu natáhla ruku. „Je to docela vtipné, mně říkají Vee," uchechtla se, když se pozdravili. 

„To nemůže být náhoda," usmál se. „Je příliš troufalé zeptat se vás na to, proč jste plakala?" zeptal se. 

Tentokrát už se ale Vega zarazila. Jeho mluva jí přišla příliš strojená. Občas tak mluvil i Lucifer, ale ten už se naučil lidskému „nářečí". „O tom mluvit nechci, pokud se nebudete zlobit," řekla a koutkem oka si jej přeměřila. Když nad tím začala více přemýšlet, krom krásných očí modré barvy na něm nebylo nic sympatického. Dalo by se říct, že to bylo přímo naopak. „Jak se jmenujete? Cecil?" vyzvídala s malým pobavení, aby u něj nevyvolala podezření. Začínala mít strach, aby pravdu řekla.  Měla se utkat s nějakým Cygnusem a najednou tu narazí uprostřed noci na muže, kterého nikdy předtím nepotkala, a který se jmenuje Cee? Tak to by byla opravdu velká náhoda. 

„Rodiče mě sice nenáviděli, ale zjevně ne natolik, aby mi dali takové jméno," odfrkl si, ale své jméno jí nesdělil. 

Vega nepochybovala o tom, že Cygnus ví úplně přesně, kdo je ona. Jen nevěděla na co čeká. Byli tu sami. Mohl se jí zbavit a získat tak cokoliv, po čem toužil. A přesto stále nedal ničím najevo, že by jí chtěl ublížit. 

„Já se jmenuju podle hvězdy. Vega, nejjasnější souhvězdí Lyry," sdělila mu rádoby přátelsky. Nevěděla, co má dělat. Nebyla šance, že by se odsud mohla dostat. „Není vaše jméno taky po hvězdě? Jistě, že ne, jsem to ale hlupák. Vaše je po souhvězdí, že? Krásné uskupení hvězd, které nese jméno Labuť... latinsky Cygnus."

„Velmi dobře," přitakal ohromený Cygnus. 

Teď tak trochu čekala jeho útok, ale stále nic nepřicházelo. „Nezabijete mě?"

„Ovšem, že ano, jen čekám, až se objeví můj malý bratříček," informoval ji. Chtěl, aby Lucifer viděl, jak selhal. Jak zklamal mladou slečnu Carterovou. 

„Nerada vám to kazím, ale my spolu zrovna teď nemluvíme, takže byste se do toho možná měl rovnou pustit, protože on nepřijde. Ani neví, kde jsem," zamumlala. Jistě přála by si, aby se tu objevil a zachránil ji, ale on už jí řekl, že to není možné. Že je jediná, kdo se mu může postavit. A jelikož s tím nemůže nic udělat, bude radši, když se nebude nacházet v blízkosti svého staršího bratra. Ještě by mohl udělat nějakou pitomost. 

„On přijde," řekl jen pevným hlasem jako skála. 

Vega chtěla protestovat, jenže než tak stihla učinit, popadly ji zezadu dvě ruce a mrknutím oka se ocitla v Deově kanceláři. 

A ji zahřálo u srdce, neboť i když by byla radši, kdyby se držel dál, přišel si pro ni. Možná mu na ní přece jen záleží. 

•••

„Jste v pořádku?" zeptal se se zadrhnutým dechem Gabriel svých dvou bratrů. Střet s Cygnusem opravdu vypadal tak, jak předpokládal. Nedokázali jej zadržet na moc dlouho. Celá ta staletí strávená v Edomu využil k tomu, aby nabral síly. 

Natanael a Michael jen přikývli a Gabriel bez dalšího slova zmizel. Věděl, že boj s jejich bratrem nebude dlouhý, ale upřímně nečekal, že se promění v hadrové panenky. Neb tak mu to totiž připadalo. Oni byli k boji vedeni. Tohle bylo selhání enormních rozměrů a on to musel napravit. Musel se pokusit jim získat ještě trochu času. A možná se by se k nim měl i sám připojit. Pokud Cygnus zvítězí bude jim moci ublížit. Gabriel věděl, že musí ochránit Lucifera. Musí se zachovat jako starší bratr, kterým byl. 

„Už je tady?" položil spíše řečnickou otázku tmavovlasý anděl, který byl stvořen teprve před několika lety, když se u něj Gabriel objevil. 

„Je potřeba postavit druhou obrannou linii. Nejlépe okamžitě," sdělil mu pevným hlasem. Věděl, že to pro něj nebude lehké, ale dokud Cygnus nevyhrál, nemohl mu ublížit. Stačilo když ho nějak zdrží. I kdyby to měly být jen sekundy. 

„Vím, že jsme o tom hovořili, ale co přesně čekáš, že udělám? Nezdrželi jste jej ani vy tři, jak bych mohl já?"

„Poslouchej mě, nezáleží na tom, co uděláš. Čímkoliv jí přineseš aspoň trochu času, který tak zoufale moc potřebuje. Uvědomuješ si, že je  sázce její život? To bys chtěl? Aby umřela?" zasyčel snad prvně za svou existenci Gabriel. Se svým nejmladším bratrem neměl dobrý vztah. Strávil příliš mnoho času na zemi a nejspíše začínal zapomínat, že kým doopravdy je. 

„Dobře, udělám, co budu moci," zamumlal tmavovlasý anděl, načež zmizel a nechal tak Gabriela o samotě. 

Ten měl jen několik minut, aby si mohl utřídit myšlenky. Několik minut na to, aby vstřebal události poslední půlhodiny. Předpokládal, že se jeho dva bratři vrátili zpátky do Nebe, aby si odpočinuli a načerpali síly. On tak učinit nemohl. Ještě ne. Nejdřív se musel postarat o to, aby se Luciferovi nic nestalo.