Milovat znamená promíjet (Dramione FF, AK 2020)

2.

Přidala do kroku, z tohoto všeho neměla vážně ani trochu dobrý pocit. Už aby byla zpátky u ostatních, tam je alespoň teplo a nemá pocit, že má stále někoho za zády a že se jí může neustále něco stát. Z normálních lidí, mudlů, strach neměla téměř vůbec, protože věděla, že těm by se ubránit dokázala, ale mohli tady být klidně někteří ze smrtijedů a ti už by jí dělali rozhodně větší problém.

"No nic, můžu si za to stejně sama." zašklebila se, povzdechla si a šla rychlým krokem dál. Byla to pravda, že si za to mohla jenom sama - měla s ní jít i Ginny, ale Hermiona to hrdě odmítla s tím, že to zvládne sama, že to není žádný probléma ať se o ni nebojí a zůstanou v teple Lasturové vily,kam odjela jejich skupina trávit vánoční čas, o kterém všichni tiše doufali, že se obejde v klidu a bez dalšího zabíjení. Lampa, která na větší ulici vrhala světlo, už nebyla daleko, jen několik málo desítek metrů.

Hermiona byla zamyšlená, protože to jí v tu chvíli připadalo jako ten jediný možný způsob, jak odvést pozornost svojí mysli od strachu a od té okolní zimy, u které se však nebylo čemu divit - vždyť bylo 23. prosince, zítra měl být Štědrý den a byla zima v plném proudu. A tento rok dokonce sněžilo.

Bílé vločky kroužily kolem ní, tam, kam je nesl vítr, kaý jako každý rok úplně jiná než všechny ostatní. A občas některá z nich dopadla na její kudrnaté vlasy a začaly se pomalu rozpouštět. Už jich měla skoro úplně plnou hlavu, ale nijak jí to nevadilo, vlastně měla právě vločky ráda. Byly všechny originály.

Ovšem zamyslet se tak moc hluboce byla chyba, kterou si hnědovlasá čarodějka uvědomil až o chvíli později, když už se to změnit nijak nedalo - žádný obraceč času s sebou neměla. Za ní ze stínu budovy, do kterého nebylo vidět tady vůbec, vystoupila něčí vysoká postava.

"Nevěděl jsem, že členové Fénixova řádu chodí po nocích sami po Londýně. A hlavně jeho členky." ozval se ze Hermionou hlas, který si dokázala přiřadit vážně hodně rychle, rychlostí blesku - stiskla pevně hůlku v ruce, vduchu si děkovala, že ji v samé naivitě neschovávala a zároveň se fackovala, samozřejmě též vduchu) že nebyla ostražitější. Co už ale s tím.

"Očividně jsme samostatní. A co ty, kde máš ty svoje gorily?" vyprskla s úšklebkem, kterým se snažila zamaskovat, jak neuvěřitelně ji ten blonďatý zmijozel vyděsil.

"Očividně jsem samostatný." odvětil a pokrčil rameny. V tu chvíli už na sebe oba dva mířili hůlkami a minimálně Hermiona si připravovala v hlavě plán, jaké hrůzné kletby použije na tohoto narušitele jejího klidu, který měla alespoň tady. Už už by doufala, že tohle vyjde a celou dobu se stresovala zbytečně, ale on to prostě celé pokazil.

"Co tady děláš?" procedila naštvaně srz zuby, protože kromě toho rušení klidu tady vládnoucího po ní opakoval věty, což ze srdce nesnášela a on to moc dobře věděl - a možná právě toto byl důvod, proč to tak často dělával. A navíc, vždycky, když ale byť jen trochu bála a nechtěla to na sobě dát znát, přišel na řadu právě vztek.