Morsmordre

Sedmdesát tři

Unearth - No Reprisal

---
Věnováno johypotterhead. Mockrát děkuji za pomoc k dosažení cíle 1k follows. Třebaže tam ještě nejsem. Děkuji ^^
---

Konec školního roku, a s ním i závěrečné zkoušky, NKÚ pro páté ročníky a OVCE pro sedmé, se nenávratně blížil. Přes jarní teploty venku panující, jež už neměly daleko k tomu se překlenout v letní, v krbu, u nějž Hermiona seděla, plál oheň. Uvelebená v křesle s nachovým potahem si četla v učebnici Přeměňování, třebaže všichni ostatní studenti v nebelvírské společenské místnosti, většina z nich měla nosy sama zabořené v učebnicích a svých poznámkách, byla přesvědčená, že jestli se někdo doopravdy učit nepotřebuje, je to zrovna Hermiona Grangerová.

O to větší by bylo jejich překvapení, kdyby věděli, že ona se skutečně neučí. Ano, měla u nohou vyskládaný komínek učebnic. Ano, hleděla do knihy, dokonce přejížděla očima po řádcích a otáčela stránky. Ale nic z toho textu nevnímala. Spíš jako by si jej jen prohlížela. Její myšlenky neustále utíkaly o osm pater níže.

„Krucinál, taky se na to můžu vykašlat," zamrmlala Ginny, s hlasitým klapnutím zavřela učebnici, z níž si sama opakovala látku, a natáhla se po další.

Hermiona sebou tím zvukem trhla, doufala však, že si toho nikdo moc nevšimnul. „Potřebuješ s něčím pomoct?" zeptala se přes okraj učebnice Přeměňování své rusovlasé přítelkyně. Byl to rok, co sama zkoušky náležité kouzelnické úrovně skládala, moc dobře si tak pamatovala nejen na nervozitu a množství věcí, jež bylo potřeba se naučit, ale hlavně na ten vnitřní neodbytný pocit, že to stále nemůže být dost.

„Skoro začínám chápat Ronalda, že před každými zkouškami vyšiluje, že nic neumí," zavrčela Ginny. „Jsem teď na tom úplně stejně. Až na to, že na rozdíl od něj v knížkách ležím, zatímco on si někde randí s Vandou," vyplivla nespokojeně. Hermiona vstala z křesla, odložila svou učebnici na hromádku k těm ostatním a přisedla si na pohovku vedle Ginny, snažíc se na tváři vystrouhat něco, co by se alespoň z dálky a za tmy mohlo dát považovat za uklidňující úsměv, a položila své kamarádce ruku na rameno.

„Měla jsem to loni úplně stejně," řekla, doufajíc, že by snad Ginny mohla dodat maličkou úlevu. „Je to normální, každý je nervózní. Málokdo se ale učívá se mnou - Ginny, já vím, že zkoušky zvládneš. Loni jsi chodila na BA a byla jsi jedna z nejlepších. NKÚ udělal i tvůj tupý bratr, a že vážně nechápu, jak je to možné. Pravidelně jsem tě zkoušívala. Vždyť z opakování se mnou znáš i věci, které se budete učit až příští rok," odmlčela se, aby se mohla nadechnout. „Jestli NKÚ někdo udělá, tak jsi to ty," dodala. Ginny si povzdechla, až jí poklesla ramena, a podívala se na Hermionu.

„Děkuji," pokusila se o úsměv, který moc nedopadnul, na očích jí však prefektka viděla, že to myslí vážně. „Je to prostě šílené," zavrtěla hlavou.

„To teda," přitakala Hermiona.

„Starost mi ale dělá něco jiného," promluvila po chvilce ticha Ginny znovu. Hermiona z jejích slov vycítila, že tentokrát se jedná o něco úplně jiného než NKÚ; něco podstatně závažnějšího.

„Co máš na mysli?" zeptala se potichu, čímž Ginny pobídla, aby se jí svěřila.

„Jde o Harryho," povzdechla si Ginny. „Tráví poslední dobou tak moc času s Brumbálem. Podstatně víc než dřív. Začínám se o něj bát. Není to o tom, že bych si myslela, že má nějaký problém nebo tak, když je tam tak často, to vůbec ne. Ale cítím, že se mi Harry odcituje každým dnem víc a víc. Jako by mi něco tajil. Něco velkého," vysvětlovala Ginny pomalými slovy.