Vzpomínáš si ještě?

Praefatio

„Ještě jednou... Varuju tě. Zkus to ještě jednou a zabiju tě," plivl na mě. Třásla jsem se zimou, necítila jsem konečky prstů, moje tělo bylo v tu chvíli v křeči. Slzy jsem nevnímala, za to naražené žebro jsem cítila až příliš. 

Dveře se zamknuly.

Odešel a já jsem se konečně mohla pokusit postavit se na vlastní nohy. Snažila jsem se doutírat zbytek nádobí, ale třes mě neopouštěl. Utřela jsem si oči do zástěry, sebrala ze země utěrku a opřela se o kuchyňskou linku. Nemohla jsem popadnout dech, sevřené hrdlo se bránilo, jako by mě chtělo uškrtit uvnitř. 

Z ruky se mi stále ještě řinula krev. Stékala a po kapkách odkapávala do dřezu. Hned jsem si do rány pustila ledovou vodu, štíplo to. Bylo to spíše imaginární štípnutí, než že bych skutečně cítila škubnutí v ruce. Bílý porcelánový talířek ležel na sto kousků rozbitý na zemi, na pár střepech byla ještě vidět moje rubínová krev. 

Jakmile mi to hrdlo dovolilo a bolest břicha jsem potlačila, posbírala jsem všechny střepy a smetáčkem jsem zametla ty nejmenší. 

Mé tělo mělo hodně odstínů. Fialová, růžová až žlutozelená. Čím tmavší, tím bolestivější. Pamatuju si každou ránu, každou z těch modřin. Bojím se. Bojím se dne, až si tyhle řádky bude číst. Doufám, že to nebude moje requiem. 

Při těch myšlenkách se mi opět zaslzely oči. 

-

„Tak dnes naposledy, viďte?" s úšklebkem nadhodil člen vězeňské služby. Cela byla téměř prázdná, nikdo v ní - jen já. Po třech letech opouštím svůj nechtěný domov. 

Sbaleno jsem už měl. Dva komínky oblečení, jen pyžamo zůstalo bokem - na poslední noc. Železný zápach mříží, který se časem člověku vryje pod kůži, opouštím mile rád. Vím ale, že jednou jsem tady byl a jednou jsem tady žil. Co mě čeká venku?

Vlezavý podzimní chlad se skrze táhnoucí okna prodíral dovnitř. Nepřipouštěl jsem si, že jsem o tři a půl roku starší. Nešlo ani si to připustit. Cítil jsem v sobě stále tu pachuť nespravedlnosti, která mě potkala. Večer chodím spát s pocitem křivdy a ráno se zpocený a s těžkostí na plicích probouzím. 

Přes tisíc dní je pryč. Troje narozeniny jsem oslavil za zamřížovanými okny. Zítra už budu spát jinde, budu nasávat nasládlou chuť svobody. Sice s koulí u nohy, ale bez terče na zádech. Mohlo být tak kolem půl deváté - těžko říct. Na podzim se čas hlídá obzvláště těžko. 

Uléhám do tvrdé postele, jako by to bylo poprvé. Cítím tvrdá prkna, na kterých se láme má páteř. Zavírám oči.

Poslední den trestu, který nepatřil mně. Poslední den vězeňské rutiny.