Morsmordre

Sedmdesát pět

Lahmia - Viod of Humiliation

---
Věnováno ejn_exe. Jestli mi někdo dělá betaread, jsi to ty 🤍🖤
---

Bylo to jako ta nejhorší noční můra, jíž si plavovlasý chlapec byl s to představit. Možná dokonce ještě horší. Bál se toho, že tato chvíle může jednou nastat, ale doopravdy tomu nikdy nevěřil. A teď tu stál, ruka se mu třásla, pro slzy v očích nedokázal pořádně rozeznat, co se kolem něj děje; i přesto to však věděl až příliš dobře.

Stáli na Astronomické věži, té nejvyšší z celého hradu. Ještě před okamžikem čekali pod věží, slyšeli, jak Brumbál mumlal tichá slova. Co vlastně říkal? Nerozuměli mu. Přesto skrz škvíry mezi prkny podlahy mohli sledovat, jak ředitel klopýtnul, zdál se být tak slabý, když se opřel o kovové hrazení a zvrátil svou tvář k obloze.

Draca prozradilo Belino netrpělivé poskakovaní po schodech. Zuby měl zaťaté, jak se snažil ovládnout svou tvář, zatímco za jeho zády vystupovali na věž ostatní nositelé Znamení zla. A Brumbál se otočil, jen aby zůstal stát, tak zdánlivě klidný, jeho strhanou vrásčitou tvář osvětlovala žlutá plápolající záře ohně pochodně, v obklíčení osmi Smrtijedů. Pět se jich roztáhlo po celém prostoru věže, aby řediteli zabránili uniknout, tři zůstali stát před ním. Belatrix Lestrangová a Severus Snape. A Draco Malfoy mezi nimi.

Celý se třásl, když pomalu zvednul paži, aby namířil hrotem na starcovu hruď. Ne, tohle si Brumbál nezaslouží. A on sám přeci není vrah. Dech se mu zrychloval a slzy se mu draly z očí, jen silou vůle mu ještě nevykanuly na tvář. Nenáviděl sám sebe. Doopravdy nebyl ničím víc než troskou, loutkou v rukách vyššího hráče.

„Draco. Vidím, že jsi nepřišel sám," promluvil pomalu a tiše Brumbál, i přes vítr věž profukující však jeho hlas zněl pevně a hlasitě, až příliš klidně.

„Tak ho zabij, Draco," zašeptala Belatrix chlapci do ucha z takové blízkosti, až ho její střapaté vlasy lechtaly na tváři, hlas jí samým vzrušením přeskakoval.

„Nemusíš to dělat," zdvihnul před sebe Brumbál prázdnou ruku, její kůže byla uhlově černá. „Nejsi přeci vrah," mluvil konejšivě a Draco cítil, že jeho už tak nalomená vůle praská čím dál tím více. „Jsou i jiné cesty, jak to vše zvrátit," udělal Brumbál k chlapci opatrný krok.

„On mi věří!" vykřiknul v odpověď Draco prudce něco, čemu sám tak úplně nevěřil, trhnutím si vytáhnul rukáv svého saka a namířil hůlku opět na ředitele. Na jeho obnaženém zápěstí se kroutilo jako smrt černé Znamení zla. Byl to nezvratný důkaz. Ale čeho?

Připadal si, jako by se mu vnitřnosti měnily v kámen. Bylo stále těžší a těžší popadnout dech. Chlad se mu rozléval žilami. Svět mu kolísal před očima, a na vině rozhodně nebylo nepravidelné plápolání pochodní ani mraky kroutící se mu v až příliš konkrétní podobě nad hlavou. První slza se vydala prozkoumat jeho emocemi, nyní už neskrývaným zoufalstvím, zkřivenou tvář, Draco ji vztekle setřel hřbetem levé ruky. Na tohle neměl čas. A ani právo. Musí zatnout zuby. Jinak zaplatí. Svěsil paži podél těla tak, aby Brumbál stále viděl na chlapcovo tetování, nepřestával ji držet křečovitě napnutou. Pevně sevřená čelist mu vyrýsovala šlachy na krku. Paže, v níž svíral hůlku, se mu třásla.

Byl už tak blízko. Stačilo jen vyřknout dvě slova. Dvě hloupá slova.

„Draco, nemusíš to dělat," udělal ředitel další krok k chlapci, mluvil pomalu a klidně.