Destructive Storm [CZ] ✓

11. | Červená Karkulka

Celý den jsem byla netrpělivá a nervózní. Nemohla jsem dělat absolutně nic, co by mě alespoň na malou chvíli rozptýlilo. Musela jsem pořád myslet na Thomase, Noru a Ryana. Venku se začínalo stmívat a oni se stále nevraceli, což mě znepokojovalo. Ruby mě přesvědčila, abych se přestala nervovat, a společně jsme se vydaly udělat něco k večeři. Melanie musela mít hrozný hlad. Udělala jsem obložené sendviče a rozprostřela na stůl talíře.

„Mám hlad," postěžovala si Melanie, když se usadila ke stolu, „mňam, sendviče."

„Dobrou chuť," pousmála jsem se na ní a pustila se do svého sendviče, který mě už dobrou chvíli lákal k jeho snězení.

„Máš o ně strach, co?" zeptala se mě Ruby a já se na ní podívala. Přikývla jsem a pokračovala v jídle. „Přála bych si, abych mohla říct něco, co by tě uklidnilo, ale nevím co."

„Tak o tom nemluvme," navrhla jsem, „chci se v klidu najíst. Možná bychom se však mohly bavit o něčem veselém. Třeba o nějaké hezké vzpomínce z minulosti."

„Můj první školní den je jedna hezká vzpomínka," promluvila Melanie a já se na ní s úsměvem podívala. Ráda jsem jí viděla šťastnou. „Táta mě tam vzal a byl na mě hrozně pyšný. A já jsem si tam našla spoustu nových přátel, kteří mi teď chybí. Ale byl to skvělý den a já na něj ráda vzpomínám."

„To je hezká vzpomínka," pousmála jsem se na ní. Jedině Melanie mě teď dokázala uklidnit.

„Ještě si pamatuju na to, když jsem byla opravdu hodně malá. Máma mi před spaním četla o Červené Karkulce. Je to moje nejoblíbenější pohádka. Občas zavřu oči a vidím svou maminku, jak se sklání nad mou postelí a čte mi Červenou Karkulku."

„Tak víš co? Dneska večer si lehneš do postele, já tě přikryju dekou a přečtu ti kousek z Červené Karkulky. Je to i moje nejoblíbenější pohádka," má slova Melanie očividně potěšila, když se na mě ze široka usmála.

„Jsou tady!" ozvala se Ruby, která už dobrou chvíli koukala z okna.

Prudce jsem se postavila a vylítla ze židle. Doběhla jsem k oknu a odhrnula záclonu, abych viděla ven. Byla tam tma, ale já i přes to viděla své stříbrné auto, které parkovalo na příjezdové cestě. Na nic jsem nečekala a rozeběhla jsem se jim naproti. Již z dálky jsem viděla Ryana, jak vystupuje z auta. Všiml si mě okamžitě a rozeběhl se mi naproti. Okamžitě jsem mu padla okolo krku a nechala se jím sevřít v náručí. Myslím, že jsem měla v očích dokonce i slzy, když jsem ho objímala. Byla jsem jen neskutečně ráda, že se mi vrátil celý.

„Chyběl jsi mi, Ryane," zašeptala jsem, „a měla jsem o tebe hrozný strach. Jsem tak ráda, že jsi zase tady."

„Jsem tak rád, že jsem zpět. Nebyl to vůbec příjemný výlet," postěžoval si a já se zhluboka nadechla.

„Co se stalo? Nesehnali jste potřebné léky a potraviny? To přeci nevadí, Ryane. Hlavně že jste se vrátili celí," řekla jsem optimisticky.

„Ne," zavrtěl hlavou a já ho pustila ze svého pevného objetí, „sehnali jsme spoustu skvělých věcí a dokonce i věci, které jsme původně nepotřebovali."

„Tak co se děje?" podivila jsem se.

Ryan otevřel ústa, aby mi odpověděl, ale mou pozornost upoutal Thomas. Rozeběhla jsem se k němu a pořádně ho objala. Byla jsem tak šťastná, že byl v pořádku. Byl tou poslední rodinou, kterou jsem měla. Jen pomyšlení ze ztráty mého bratra mi nedělalo dobře.

„Chyběls mi, bráško," zašeptala jsem.

„Ty mě taky, ségra, už tě nikdy neopustím," ujistil mě a já přikývla. Příště půjdu na sto procent s nimi. Tohle odloučení mě málem zabilo.