S O R C I E R

Kapitola 1

Ozvala se rána a za ní hned několik dalších. Běžel jsem seč mi síly stačily, ale moje zraněná noha už to nezvládala. ,,Jdeme! Pojď!" křičela. Nemohl jsem to vzdát. Vzpomněl jsem si na Marienn, mou malou dcerku, která na mě čeká doma spolu s mou ženou Jane. Nemůžu to teď vzdát. Ne kvůli nim.

Sebral jsem poslední zbytky sil a běžel jsem. Běžel jsem pořád dál, nohu jsem měl v jednom ohni, až jsem ji zahlédl. Mou naději na záchranu.

. . .

,,..a proto bychom měli navázat spojenectví." Dopsal jsem poslední větu a svůj deník jsem si strčil do kapsy u kalhot. Bylo neskutečné vedro. Vlhký těžký vzduch se mi prodíral do plic a kapky potu stékající mi po celém těle mě šimraly jako malá pírka. Podíval jsem se před sebe a zahlédl jsem skupinku dětí, které se schovávaly za hromadou pletených košů. Na tváři jsem vykouzlil úsměv a zvedl jsem ruku na pozdrav, ale najednou se ozval dětský výkřik a každý se rozeběhl na jinou stranu vesnice jako stádo zmatených ovcí. 

Když jsem se ohlédl za sebe, stál přede mnou starší muž a za ním další dva, ale mnohem mladší. Nemohl jsem si nevšimnout, že měli na sobě spoustu jizev. Zřejmě to byly nějaké ornamenty, protože byly příliš pravidelné. Jediné oblečení nebo něco, co by měli na sobě byly jakési kusy látek přes pas tak, aby zakrývaly jen to nejnutnější.

Všichni tři mě dlouze pozorovali. Čas jako by se zastavil. Nejstarší z trojice mužů měl na hlavě korunu z nějakých listů, zřejmě to bude náčelník, napadlo mě. Podíval jsem se nejstaršímu muži do tváře, ale z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Na obličejích měli červenou barvou nakreslené nějaké znaky, které mi připomínaly hieroglyfy z Egypta. Co to znamená? 

,,Uhm, zdravím," řekl jsem a zvedl jsem ruku na pozdrav. ,,mé jméno je André." Nic. Žádná odpověď. Jen tři páry očí, které se vpíjely do mého těla. ,,Nepřišel jsem Vám nijak ublížit. Chci jen-" křik. Nestačil jsem to doříct a ozval se ženský výkřik. Ohlédl jsem se a žena, která křičela ukazovala na mě. Než jsem se vzpamatoval co se stalo, seběhlo se ke mně několik mužů a něco křičeli. Chytli mě za ruce a nohy a někam mě táhli. ,,Počkejte!" křičel jsem. ,,Počkejte! Nepřišel jsem Vám ublížit chci jen- Tak počkejte! Co to děláte!" křičel jsem stále dokola tak hlasitě, jak mi mé hlasivky dovolily křičet. Snažil jsem se kopat nohama, ale marně. Byli příliš silní. Byl jsem jako chycená divá zvěř. 

Zavřeli mě do jakéhosi vězení a praštili mě do hlavy. Rána tupým předmětem mě omámila natolik, že jsem upadl do bezvědomí.

. . .

Probudil jsem se s ostrou bolestí vystřelující mi do celého těla. Pomalu jsem otvíral oči, ale  hrozně to bolelo. Pokusil jsem se zvednout, ale nešlo to. Najednou mi celým tělem prolétla ostrá bolest, jako by mi někdo trhal orgány z těla. Co to má.. Byl jsem přivázaný na nějakém kamenném stole. Příšerná bolest mi pulzovala celým tělem a já jsem začínal panikařit čím dál víc. 

Snažil jsem se rozhlédnout a zorientovat, ale moc jsem toho neviděl. Na mé levé straně stál ten muž s korunou a všude okolo stáli lidé. Všichni se na mě dívali jako na vraha. ,,Nic jsem neudělal! Pusťte mě!" křičel jsem, ale s nimi to ani nehlo. Všichni pořád dokola opakovali nějaká slova. Bylo to jako nějaká říkanka. Najednou z levé strany vystoupila nějaká žena. Oblečená byla stejně jako všichni ostatní, ale nepatřila sem. Stejně jako já. V rukou nesla nějakou dýku. Náčelník už natahoval ruce, aby si ji předali, ale ta žena mu ji vrazila přímo do srdce. Všichni zůstali stát jako zkamenělí a najednou to vypuklo. Všichni se na ni vrhli jako divá zvěř, všude byla spousta křiku a nářků, ale jejich náporu odolala a všechny zneškodnila. Bylo to jako nějaké kouzlo. V jednu chvíli všichni křičeli a najednou ticho. Nezmohl jsem se na jediné slovo. Odvázala mě a běželi jsme. Běželi jsme jako o život. Doslova.