Morsmordre

Sedmdesát osm

Mors Princupium Est - Monster In Me

---
Věnováno TaHolka_. Protože bez čtenářů by nebyl autor.
---

Opouštět na prázdniny školu čar a kouzel v Bradavicích bylo toho roku tak podivné. Dokonce ani nejmladší ročníky jásavě neposkakovaly po nádraží v Prasinkách, i prváci, přestože se domů tolik těšili, si uvědomovali, že ztráta Albuse Brumbála je až příliš velká. Starší ročníky se loučily se svými přáteli a partnery, slzy nebyly výjimkou.

Ginny nastupovala do bradavického expresu a Hermiona se chystala za ní, když jí někdo procházející za jejími zády strčil do prstů lístek pergamenu. Dívka se poplašeně rozhlédla. Blaise Zabini se na ni jen ohlédnul a neznatelně pokývnul, než zmizel v davu. Hermiona vystoupala po schůdcích po vagonu a vydala se za rusovlásčinými zády. V jejich kupé už byli všichni: Harry a Ginny, Ronald a Neville a proti Lence zbývalo poslední volné místo. Hermiona se podivila, že s nimi není i Levandule, ale nijak to řešit nehodlala, jen zapadla na své místo a podívala se, co jí to Zabini vlastně dal.

Byl to vzkaz. Jednoduchý a jasný. Vyzvednu tě na nádraží. Napsaný Dracovým písmem. Hermiona nedokázala zabránit tomu pousmání. Naštěstí si jej nikdo nevšimnul, každý měl hlavu plnou vlastních myšlenek.

Cesta proběhla v tichosti. Šest bradavických studentů mezi sebou nepotřebovalo mluvit, ticho naopak bylo všeříkající. Dívali se z oken na ubíhající krajinu, jak se divoká příroda proměňuje v tytéž upravené předzahrádky, jaké sledovali, když před šesti měsíci jeli na Vánoce do Doupěte a zase zpátky do školy. Venkovní svět vypadal, jako by se vůbec nezměnil. Až na to, že všichni moc dobře věděli, že už nebude stejný jako dřív.

„Uvidíme se o prázdninách?" prolomila ticho za celou dobu poprvé Lenka, když vjížděli do Londýna. Hermiona se na ni překvapeně podívala – pak si uvědomila, že Lenka také nejspíš dostala pozvánku na léto k Fénixově řádu. Ona i Neville před rokem byli na Ministerstvu kouzel také.

„Určitě," zareagovala okamžitě Ginny a věnovala jim oběma, Lence i Nevillovi, posmutnělý úsměv.

„A nezapomeňte přijet na svatbu Billa a Fleur na konci léta. I když to už pomalu budete u nás," ozval se Ronald a Hermiona zaťala zuby. Billova svatba, úplně na ni zapomněla!

To už však zaskřípěly brzdy bradavického expresu a vlak zastavil na svém domovském nástupišti devět a tři čtvrtě. Každý si posbíral věci a sotva prvotní nával na schůdky z vagonu ustal, chlapci dívkám pomohli s jejich kufry ven. Chvíli rozpačitě stáli v kruhu, Hermiona byla první, kdo všechny, dokonce i včetně Rona, objal na rozloučenou.

„Čekají na mě rodiče," řekla na vysvětlenou svého spěchu a pokývla hlavou k bráně vedoucí na mudlosvské nádraží King's Cross, o níž se opíral černovlasý chlapec.

„Brzy se zase uvidíme," slíbila Ginny. Poslední sbohem, poslední přání alespoň v rámci možností krásných prázdnin, Hermiona popadla madlo svého kufru a rozešla se k bráně.

Černovlasý chlapec k ní zamířil, Hermiona však zavrtěla hlavou. „Až venku," sykla, a tak oba branou prošli jako dva neznámí lidé. Na mudlovské části nádraží už Dracova iluze opadla a on si přitáhnul dívku do své náruče.

„Tolik jsi mi chyběla," zamumlal a sklonil se pro polibek.

„Však ty mně taky," usmála se Hermiona a palcem objela modřinu na Dracově tváři. „Pořád tě mučí?" zeptala se starostlivě, třebaže to bylo zjevné.