Milovat znamená promíjet (Dramione FF, AK 2020)

4.

Draco se zdál, že to bere očividně velmi podobně jako Hermiona, protože z ní okamžitě slezl a neodpustil si jeden povýšený a možná zčásti také trochu znechucený úšklebek, při kterém si očistil své dokonale padnoucí černé sako, kalhoty a bílou košili od nánosu zlatavých zrnek písku, který se tady nacházel všude kolem.

Hermioniny věci, teda spíš nějaké lahvičky, ve kterých se očividně nacházely ony lektvary, pro které šla do tajné skrýše Fénixova řádu, se válely tady všude kolem, rosypány tím pádem, ale žádná se, díky Merlinovi, nerozbila - stejně byly tyto malé kopečky písku měkké, bez kamenů a v tom nejhorším případě by je musel některý z nich prostě zalehnout, což se nestalo také. Všechny tedy, pro pořádek, v celku, ležely všude kolem.

Hermiona si to asi uvědomila v podobný, okamžik, protože se po jedné, v trošku větší lahvičce, začala natahovat jako po první. Draco by však rychlejší, však byla také blíže k němu, takže po ní natáhl ruku a chytil ji těsně předtím, než to stihla samotná Hermiona.

Jejich pohledy se střetly,Hermiona však tím svým rychle uhnula a Dracovi, který k ní natahoval ruku, ve které lahvičku svíral, ji rychle vytrhla a začala se sápat po těch dalších. Blonďatému čaroději pozdě nepatrně kývla na znamení díků, přeci jenom, byla vychována jako slušná dívka a poděkovat se opravdu slušelo. Při tom sbírání, při kterém jsi však tentokrát Draco už nepodporoval, se jí, i proti její vůli, před očima odehrávala stará vzpomínka.

"Sakra, Grangerová." naštvaně zaklek blonďák a protočil očima, když se Hermiona jako na potvoru rozplácla na studené a velmi tvrdé podlaze bradavických chodeb - měla možnost si jejich tvrdost tímto nepříliš příjemným způsobem. Vlastně naprosto nepříjemným způsobem.

"Nenech se obtěžovat, Malfoy." zasyčela a snažila se vyškrábat zpátky na nohy a u toho posbírat knížky, které se jí rozletěly po celé chodbě. Merlin ví, že to nebyl zrovna jednoduchý úkol a tak, když se začala pro první knihu natahovat, ještě z kleku, jí ji zmijozelský princ téměř vytrhl z ruky - tedy ji vzal dříve, než to stihla ona.

Už se postavil a chtěla mu s nějakým nepěkným komentářem knihu vytrhnout, když v tom vzal ještě další dvě a všechny jí podal s jedním obočím povytaženým nahoru.

"Děkuji." s překvapeným výrazem, který ani zdaleka nevystihoval to, jak překvapená byla - do háje, Malfoy jí pomohl! To by si měla někam zapsat, vytvořit si transparent a chodit s ním po bradavickém hradě, aby všechny informovala. Už začala dokonce uvažovat i o tetování na ruku, když to všechno razantně zamítla a celou příhodu přisoudila dvou možnostem - buďto nějakému přeludu nebo zkratu v jeho hlavě. Možná si před chvílí narazil čumák podobně jako ona a teď mu z toho hráblo.

Zakroutila hlavou a všechny rozsypané lahvičky nacpala zpátky do tašky, chtěla tu vzpomínku odehnat. Bylo to divný a neměla tu vzpomínku ráda - sama o sobě sice nebyla tak hrozná vlastně s neutrálního pohledu i docela milá, pomohl jí přece sesbírat ty rozsypané knihy, ale když se na to podívala z toho sveho pohledu - byl to Malfoy. A byl to také začátek, prvotní impuls, který začal to všechno, čeho dodnes Hermiona litovala.