Moje famtas-magorie

Srážka (9. Třída)

Dostali jsme tento text:
Do 10. Července 1973 Olgu Hopnarovou téměř nikdo neznám. Pak se ale za volantem nákladní Pregy RN rozjela na zastávku tramvaje na pražské třídě Obránců míru, jak se tehdy ulice Milady Horákové jmenovala. Z pětadvaceti lidí jich trefila dvacet. Tři zemřeli na místě, pět v nemocnici, dalších šest bylo těžce zraněno a šest lehce.

Na tento text/článek jsem měla  vymyslet příběh.
A tady je.

Hluk, rozmazaný obraz ze kterého zbylo jen ostré světlo, pláč a pak už jen tma. Poslední na co si vzpomínám byla žena za volantem a pak bolest, ostrá a tříštivá. Najednou se mi chtělo spát. Neměl jsem sílu otevřít oči, byl jsem příliš unavený.  Nezvládl jsem to a usnul.
Po probuzení jsem zahlédl bílé stěny, slyšel pípání a cítil pach desinfekce. Chtěl jsem si sednout a rozhlédnout se kolem sebe, ale hadičky které jsem měl napojené v těle a ostrá bolest mi v tom zabránila. Bolest mi bránila v jakém koli pohybu. Byl jsem v nemocnici, ale stále nevím proč. Měl jsem v hlavě vše přeházené. Jediné co vím je že se jmenuji Petr Dušek a bydlím v Hradci Králové.
  Snažil jsem se si v hlavě vše urovnat, vzpomenout si, ale nedařilo se mi.  Z mého urvonavaní myšlenek mě vyrušili hlasy. Kolem mě stál tým doktorů a sester. Kontrolovali mi kapačky a dali nějaké léky.
,,Jak se cítíte?" zeptal se mladý doktor, který stál po mé pravici.
,, Až na to že si skoro na nic nevzpomínám, nevím proč tu jsem a bolí mě jak se říká celý člověk tak to celkem ujde" snažil jsem se odpovědět celkem v klidu a myslím že to prošlo.
,, Dostal jste léky na bolest za chvíli by měli působit. Jste tu protože vás a dalších devatenáct lidí na tramvajové zastávce srazila jedna žena autem. Víc vám řekne policie, určitě vás budou chtít vyslechnout." odpověděl a já jen mírně přikývl. S úsměvem odešel on i všichni ostatní. Do večera jsem zůstal sám a to se po dobu tří dnů opakovalo.
  Po třech dnech mi oznámili že jsem prý už schopen vypovídat takže za mnou přijdou paní policisté.  Konečně někdo kdo si se mnou kloudně popovídá možná i vysvětlí mi co se tedy stalo a prozradí, kdo mi zajistil tento krásný pobyt v nemocnici. Snažil jsem se to brát pozitivně I když moc pozitivního na tom nebylo. Konečně někdo zaklepal.
,, Dále" odpověděl jsem. Dveře se otevřeli a v nich stali páni policisté.
,, Dobrý den" řekli sborově, jakoby to trénovali celou věčnost. ,, Dobrý den" odvětil jsem slušně. Chvíli bylo trapné ticho, které porušil jeden z policistů
,,Tak jak se cítíte?" zeptal se o jeho pohled zklounul k mým kapačká a sádře na ruce a na noze.  ,, Ale jo, ta bolest už není tak silná, ale stále nevím co se vlastně stalo. Pan doktor říkal že se mnou o tom prý budete chtít mluvit" odpověděl jsem slušně a trochu i zmateně. Proč se mnou o tom chtějí mluvit když si nic nepamatuji?
,, Ano to máme v plánu" odpověděl ten samý policista   ,, Nejdřív bych se vás potřeboval zeptal na pár otázek. Můžeme začít?" dodal ještě k tomu. Přikývl jsem.  ,, Říká vám něco jméno Olga Hepnarová?" ptal se. Zapřemýšlel jsem a hned si vzpomněl ,, Olga Hepnarová je moje teta, moc v kontaktu nejsme" řekl jsem neutrálním tónem. Policisté se na sebe jen podívali.  ,, Jaký z ní máte pocit? " ptal se dál pořád ten samý
,, Víte moje teta je trošku blázen, někdy říká divné věci, divně se i chová. Když jsem byl malý měl jsem z ní strach, působila vždy jako někdo u koho nikdy nevíte jestli vám vrazí kudlu do zad, nebo jestli vás umačká láskou. Často se smála, z ničeho nic. Táta říkal že jako malá byla velmi problémové dítě." snažil jsem se jim nějako popsat svoji tetu. Vypadali že mají jasno. Zapisovali si moje odpovědi.  ,, Proč se mě na to všechno ptáte?" zeptal jsem se pro změnu já
Chvíli na sebe koukali až jeden spustil  ,,Víte, v autě které zůstalo na místě jsme našli peněženku ve kterém zůstal občanský průkaz Olgy Hepnarové. Byla zadržena a umístěna do vazby." Vyvalil jsem oči. Sice vím že teta je blázen ale že by mě a dalších devatenáct lidí srazila autem jsem nečekal. Chvíli mi trvalo než jsem se konečně zmohl ke slovu.    
,, takže to teta nás srazila?"  dotázal jsem se hloupě abych si vše ujasnil. Pouze kývli.  Bylo mi vše jasné. Teta zajistila můj pobyt tady v nemocnici a teď si za to odpyká trest. Bolely mě všechny ty rány, ale tohle bolí daleko víc. Byl jsem tak ponořený do svých myšlenek  ani jsem si nevšiml odchodu obou policistů z mého pokoje. Opět samota, která mi  teď byla i blížší a věrnější než můj nejlepší přítel. Do mého odchodu z nemocnice mě ani na den neopustila.