Myslím, že jsem se zamilovala...

6.kapitola

Probudí mě otravný zvuk budíku. Zřejmě ho večer nastavila Michel protože já jsem si ho ani nevzala.
„No konečně!" řekne Michel.
„A jakto že už seš vzhůru?"
„Mám tendenci vstávat hodinu před budíkem.
Já vím, je to divný…"
„Jo je." skočím Michel do řeči.
Obě se začneme smát intenzivněji než včera.
Divím se, že nás nepřišla sprdnout ta paní.
Za půl hodiny jsme úplně nachystané a připravené na další den.
Jsem trošku nervní, ale rozhodně míň jak včera.
Zabalím si učebnice do batohu a
mířím k bílým dveřím.
Michel na mě zavolá z koupelny: „Počkej na mě!"
Když nakouknu dovnitř místnosti, zjistím, proč má Michel tak kudrnaté vlasy.
Vlní si je.
Taky jsem to někdy chtěla zkusit, ale spálené vlasy mojí tety mě odpudily. „Už jsem!"
zvolá Michel a já utrousím tichou poznámku „Konečne."
Ale asi mě slyšela, když řekla.
„Já vím že jsem jak lenochod, no. Řekni mi, komu se chce v 7 ráno vstávat z postele!"
Zasmějeme se tomu, a vyjdeme ze dveří.
Nevzala jsem si na sebe nic extra. Jenom obyčejné bílé tričko s motýli a světle modré rifle.
Před námi jde partička kluků, kteří se smějí a jeden druhého pošťuchují. Žádné učení si sebou neberou jak
vidím.
Mezi nimi je i vcelku vysoký kluk, s hnědými vlasy.
Je celkem hezký…
Ale když se z nějakého důvodu otočí na nás, zjistím, že je ještě hezčí a má kaštanové a lesklé oči.
Jeho pohled ustane na pár sekund na mě.
Potom se ten cizinec otočí
zpátky ke své partě.
Parta vyjde z velkých skleněných dveří ven na ulici a my zůstaneme s Michel sami ve velké hale.
Hned co se za nimi zaklapnou dveře Michel spustí.
„Vidělas to?!
Jak se na tebe podíval?
Na mě ani nemrknul, ale z tebe nemohl spustit oči!"
„Nehroť to, podíval se na mě jenom na pár sekund."
„Jo, ale už i pět sekund něco znamená!"
než stihnu něco namítnout Michel mě chytí za ruku a odvádí mě pryč z ubytovny.
„Musíme zjistit jak se jmenuje."
Cože?! To snad nemyslí vážně… „Ne!"
„Hele, líbil se ti ne?"
„Jo, ale…" nedopovím.
Jeho výraz mi totiž něco
připomíná.
Není to…
"Tak mě napadá, co se jít zeptat toho chytráka z úschovny?"
„Dobře."
Tvář toho neznámého hezkého kluka se mi zaryla do paměti a i když bych
chtěla, nemůžu jí z ní dostat.
Za deset minut už překračujeme starý dřevěný práh úschovny.
Když se rozhlídnu po malé místnosti, zjistím, že za pultem nestojí William, ale úplně někdo jiný.
„Pardon, není tady William?"
zeptá se bez přetvářky Michel.
Muž za pultem s kozí bradkou odpoví: „Ten tu byl včera za trest, ale dnes už tady není.
Měl to jenom na jeden den."
To je fakt bezva.
„A nevíte kde bychom ho našli?" zeptám se.
„Dnes jsem ho viděl akorát přes okno výlohy, co tu mám.
Šel směrem ke škole."
„Děkujeme."
řekněme s Michel najednou.
Pán nic neřekne, jenom se usměje. Když s Michel vyjdeme z obchodu, řeknu:
„A jak chceš hledat nějakýho kluka ve škole plný studentů?!"
„Vím za kým jít."
„Ja myslela že tu nikoho neznáš?"
„No, ne tak docela…" řekne Michel.