Myslím, že jsem se zamilovala...

7.kapitola

Cestou do školy mi toho někoho Michel dost dobře popsala.
Jmenuje se Ashley Jonesová.
Chodí do druháku, a zná úplně všechny lidi na škole.
Jak si je může všechny zapamatovat?! Michel se zmínila, že si na to prý navrhla i aplikaci.
To já bych nedokázala, jednou jsem to viděla na internetu a na programování asi rovnou můžu zapomenout.
Když dojdeme do školy, opět mě ohromí její vzhled.
Je prostě nádherná.
Následuju Michel, protože ta zřejmě ví, kde Ashley hledat.
Zahneme už asi po páté za roh a dojdeme k řadě modrých skříněk, kde stojí nějaká malá holka s hnědými vlasy, zavěšenými do dvou culíku.
Na nose má černé brýle, které jí podle mě dost sluší.
Na oblečení si jak vidím moc nepotrpí, stejně jako já.
Má obyčejné černé rifle a fialové tričko.
Možná vypadá i líp jak já.
„Nazdar Ashley, potřebujeme
helfnout."
„S...S čím?" zakoktá se Ashley.
„Nevíš kde by mohl být William…" Michel se zasekne, protože vlastně neznáme jeho příjmení.
„William Parker?" odpoví hned
Ashley.
Wow!
„Asi ano." řekne Michel.
Ashley něco naťuká do počítače, a když ho otočí k nám, je tam Willova fotka.
Takže tu aplikaci fakt má!
„Ano, to je on." řeknu.
Ashley se na mě otočí a řekne:
„A ty seš vlastně kdo?"
„Ehm…" „To je Charlie, moje nej kámoška." prohlásí hrdě Michel, a já jí asi na místě zabiju. Nemám ráda, když mě někdo představuje jako Charlie. „Teší mě, já jsem…"
skočím jí do řeči.
„Ashley. Já vím.
Michel mi toho o tobě cestou sem hodně řekla."
„Aha." zasměje se Ashley.
Michel zasadí svůj ztrapněný výraz a potom se zeptá.
„Takže, nevíš kde by mohl být?" Ashley zase něco ťukne do klávesnice a ukáže nám mapu školy.
To je ale cvok!
„Páni!" řeknu.
„Taky mi to pěkné dlouho trvalo." utrousí Ashley.
Napíše Williamovo jméno do nějakého vyhledávače a na mapě se objeví velký červený
puntík.
„Tady je." řekne Ashley s hrdým výrazem na tváři.
Ani se jí nedivím.
Kdybych svedla naprogramovat něco tak užitečného, taky bych na to byla hrdá.
„A kde to je?" zeptá se Michel.
„Když zahnete doleva a pak do prava, tak na něj natrefíte."
„Díky ty génie!" zavtipkuje Michel.
„Já vím." utrousí Ashley.
Zasměju se a Michel protočí
panenky.
Jdu podle Ashley chodbou plnou studentů, kteří na mě nevrhají zbytečnou pozornost, jako včera. Prakticky si mě vůbec nevšímají, a za to jsem jim vděčná.
Michel jde hned za mnou.
Alespoň jednou mě někdo nikam nevleče.
Když už zahnu do prava, uvidím Williama, jak se baví s nějakým blonďatým klukem, který má
růžovou košili a tmavší rifle.
Než se stihnu rozhodnout jak mám začít, Michel zakřičí:
„Williame?!"
Já ji jednou fakt budu muset zabít. William se na nás otočí a něco řekne
tomu druhému klukovi, který se vydá opačným směrem, kde ho pohltí chumel studentů.
„No?" řekne William, když jde směrem k nám.
Tak mě napadá, že jsme vůbec nemuseli chodit za ním, a mohli jsme se zeptat Ashley, ale na to už je pozdě.
„Provedl jsem něco?"
zavtipkuje William.
„Ne, potřebujeme malou pomoc." řeknu.
„Když ti dáme přesný popis jednoho kluka, dokázal bys nám říct, kdo to je?"
William na nás chvilku tupě zírá, ale pak řekne:
„Dobře, zkusím to."
„Takže,..." spustí Michel, ale já jí překryju pusu rukou, a naznačím jí, že mluvit budu já.
Michel kývne, a já začnu.
„Má hnědé vlasy, kaštanové oči, a je vcelku vysoký.
Dneska měl na sobě tmavší rifle a černé tričko."
„To myslíte vážně?" řekne nám po půl minutě přemýšlení William.
S Michel se koukneme na sebe. “Proč?" zeptám se.
„Ten váš popis odpovídá…" zasekne se William.
„Tomu idiotovi Brownovi." řekne William trochu rozčileně. „Mo...Moment…Brownovi?"
To nemůže bejt pravda…
„Jo, Jacobu Brownovi."
No to snad ne…
Jsem v šoku.
Já jsem si říkala že ho odněkud znám. To byl ten druhej kluk, co neměl v ty rvačce na těle ani škrábnutí, ten co měl navrch.
Michel se na mě otočí s pusou dokořán.
„Cože?!" vyletí z ní.
Všichni se na nás otočí a já řeknu: „Tak díky Williame." a odvedu tu kazisvětku za roh.
„A...Ahoj!" zavolá za námi William. „Děláš si srandu Michel?!
Jsem druhej den na škole a nechci se
zbytečné ztrapňovat, ale jak vidím ty to uděláš za mě!" vyjedu na ni.
„No to je toho. Ale tys neslyšela?! Jacob BROWN?!
To už je hodně dobrá náhoda!" vykřikuje Michel.
Hmm… mám jí pohřbít venku na trávníku, nebo ji narvat k někomu do
skříňky?
„Já jsem slyšela, ale ty by ses mohla uklidnit!" řeknu.
„Ja jsem naprosto v klidu!" vypískne Michel.
Asi to bude lepší venku na trávníku. „To vidím."
„Musíš na něj nějak sehnat číslo!"
Dělá si už snad že mě srandu?
„Ne, to teda nemusim!" obořím se na ni.
„A to jako chceš čekat, až tě princ Krasoň najde sám?"
oplatí mi Michel.
Kde tady ve škole můžu co nejrychleji sehnat lopatu?
„Ne, ale…"
„Tak to nech na mě!"
skočí mi Michel do řeči.
„To radši ne…"
„Hele, já se ti tady nesnažím
dělat seznamku, jen ti chci pomoct!"
„Já vím!" vykřiknu.
Opět vzbudím pozornost
studentů.
Ach jo… Po chvíli se jejich hlavy zase otočí a studenti se vrátí do svých
nedokončených konverzací.
„A pak kdo tady koho ztrapňuje." utrousí Michel.
Jak velká díra do země na její tělo bude potřeba?
„Hahaha." řeknu.
Lepší odpověď na tohle nemám.
Po celém dni strávený nudným vyučováním jsme na cestě na ubytovnu.
„Třeba tam bude čekat tvůj princ Krasoň?!"
zavtipkuje Michel, jako už dneska tolikrát.
Celý den mě zasypávala tím, jakej jsem srab, že nejsem schopná se kluka zeptat ani na telefonní číslo.
Holka nikdy nedělá první krok, alespoň v knížkách, kterých už jsem
přečetla stovky.
„Možná…" odpovím jí po dlouhém zamyšlení.
„To je mi ale náhoda…" zahihňá se Michel.
Kouknu se stejným směrem kam kouká i Michel…
To… Snad… Ne?!
Tenhle den už nemůže být horší.
U velkých skleněných dveří do
ubytovny stojí Jacob Brown!
Stojím jak solný sloup uprostřed chodníku.
Koukám na jeho úžasný vzhled.
Jeho kaštanové oči se podívají přímo do bych.
Jeho tvář se mi zarývá mnohem hlouběji do paměti.
Proč ho jen může William tak nenávidět?
Naše zahledění naruší Michelin pískot.
Jeho nádherné oči se ode mě odtrhnou a já si přeju, aby se vrátil čas.
„Vidělas to?!" příští Michel.
Já se z ní snad zblázním.
Chytím ji za zápěstí a táhnu ji ke skleněným dveřím.
Jacob si mě důkladně prohlíží.
Mám z toho husí kůži.
Z blízka je ještě hezčí…
Projdeme kolem něj do velké haly, až k nám na pokoj.
Když zavřu dveře, Michel znova vypískne:
„To není možný! Vidělas jak se
na tebe díval?! A ty ses taky měla vidět!"
Umlčím jí rukou a ona kývne, že už se uklidní.
Jakmile dám ruku pryč zase spustí: „To co je mezi vámi je jednoznačně láááska!"
schválně to poslední slovo protáhne. „Ne! Jenom si mě prohlížel nic víc."
Ale sama bych raději věřila tomu co říká Michel.
Já vím že je to šílený!
Znám ho jen od pohledu, ale když on ve mě vzbuzuje něco, co jsem ještě nikdy nepoznala.
„Hele, nedělej z toho každodenní věc. Je na tobě vidět že se ti hodně líbí, a pokud to popřeš, tak lžeš!"
řekne hodně důrazně Michel.
„Dobře, uznávám, ale nic velkýho to
není.
Jenom se na mě podíval."
„Hele, jen se nedělej! Já u toho byla, stejně jako ty!"
„Fajn!"
„Alespoň že nelžeš." utrousí Michel. „Tak co ta Stephanie, jak jsme se o ní
včera bavili?"
naznačím jí, že se chci začít bavit o něčem jiném než o Jacobovi, ale
stejně v duchu vím, že bych povídáním si o něm mohla strávit hodiny.
Naše drby a koukání na Instagram pokračuje až do večera, kdy se rozhodneme jít konečně spát.
Přesněji jsme šli spát v jedenáct. Michel ještě před tím nastavila budík v osm ráno, což je čas, kdy už jsem u nás doma musela být dávno vzhůru. Na jednu stranu jsem ráda, že jsem daleko od domova.
Nemusím poslouchat komandování od mé matky.
Máma! Já jí ani nezavolala!
Ale zas tak moc to nehoří...
Zavolám jí zítra.
Jinak mi zavolá ona.
A to už bude blbý…