Jeník, příběh démona ✅

17. Pekloréka!

„Jak jsi nad tím vůbec mohl uvažovat? Byť jen na chvíli?" pustila se Gréta do démona v moment, kdy za nimi zaklaply domovní dveře.

„Já jsem ale–" Surgat ani nestihl pořádně začít svou myšlenku. Gréta se teprve zahřívala a rozhodně neměla v plánu svůj proslov v brzké době ukončit.

„A ještě k tomu potom, co ti ukážu, jak moc tě má ten pejsek rád a jak moc mu na tobě záleží! Že tě hanba nefackuje, Jane. Jak jsi se jenom mohl takhle hrozně zachovat?!" Gréta byla v obličeji celá rudá. „Běž nahoru a tam přemýšlej, co jsi udělal."

Surgat si povzdychl, ale raději se obrátil a šel do svého pokoje. Jane? To jméno se mu nelíbilo, tak ho Gréta ještě nikdy neoslovila. Hned ho napadlo, že takové oslovení neznamená nic dobrého. Jane. Stále mu to slovo rezonovalo v uších. Sendvič se chtěl za démonem ihned vydat, jenže Gréta ho zastavila. Zpražila nebohého psíka pohledem a sykla: „Ne. Ty zůstaneš pěkně tady. Nezaslouží si tě."

Štěně jen poslušně couvlo, jako by jí rozumělo, ale v momentě, kdy od něj odvrátila zrak, vyběhlo do schodů a jen tak tak stihlo skočit do Surgatova pokoje, než se jeho dveře zavřely.

„Proč tu jsi, zvíře?" osočil démon Sendviče, který mu zrovna probíhal mezi nohama. Pak si sedl na postel a štěně se snažilo vysápat za ním. Jeho malé nožičky mu však nedovolily vyskočit tak vysoko. Po chvíli vzal Surgat psíka opatrně do svých rukou a položil jej na postel vedle sebe.

„Nechápu tvou oddanost, Sendviči," pokračoval smutně. „Málem jsem tě i se stařešinou prodal peklu. A ty stále nic. Pověz mi, co na mě vidíš, že mi stále odpouštíš?"

Čivava štěkla a vyskočila Surgatovi na klín, kde se pohodlně schoulila do klubíčka. Surgat držel ruce rozpažené a zmateně se rozhlížel. Jak se má postupovat v takovýchto situacích? Smí se dýchat? A co mám dělat s nohama, když v nich začnu cítit mravenčení? Co když na mě bude to zvíře alergické? Nebo hůř, co když budu alergický já na něj? Ze všech těch obav se démon rozklepal a jistě by se dočista zhroutil, kdyby nebylo Gréty, která opatrně otevřela dveře a vstoupila do pokoje. Bez jediného slova si sedla na postel hned vedle Surgata, vzala jeho dlaň a položila ji na psa. Poté s ní přejížděla po drobném chlupatém klubíčku sem a tam a oba slyšeli, jak si Sendvič hlazení pochvaluje. Gréta poté vstala a mezi dveřmi utrousila větu: „Oběd je hotový." Surgat si to v tu chvíli ještě neuvědomoval, ale babička mu krom oběda připravila ještě ochutnávku dvou lidských senzací: hlazení a odpuštění.

Když démon sešel po schodech dolů, spatřil na Grétině tváři úsměv. Byl tím zaskočen, zároveň mu však něco uvnitř říkalo, že je vše v pořádku. Netušil, kde se to v něm vzalo. Démoni nemívají intuici. Nedokáží číst v lidech, chápat jejich myšlenkové procesy. A den co den mu přišlo, že se k němu dostává čím dál tím více této znalosti. Možná, že v něm nakonec bylo více lidskosti, než si byl schopný připustit. Když Surgat dojedl svůj oběd, vrátil se zpět do svého pokoje, kde už na něj čekalo štěně.

„Proč jsi zase tady?" zeptal se ho Surgat, ale nyní to nebyl jen řečnický dotaz. Byl odhodlán získat od toho zvířátka odpovědi. Štěně ale jen něco spokojeně zavrnělo. To Surgatovi nestačilo. „Však já se dozvím tvé tajemství. Má moc nezná hranic. Jak bych si mohl říkat démon, když nedokážu ani pořádně rozmluvit psa?"

Sendvič naklonil hlavu na stranu a upřeně sledoval Surgata, který se na chvíli odmlčel. Hledal totiž ve své hlavě návod, jakým má Sendviče rozmluvit. Ale no tak, nadával si v duchu, tohle je určitě látka démona třetí třídy. Neříkejte mi, že neexistuje kouzlo, jak dát zvířatům dar řeči.

„Takže, pověz mi, zvíře," zkusil to znovu. „Chtělo bys mi něco důležitého sdělit?"

„Ne," štěkl pes rozverně a začal si lízat zadek.

„Pekloréka! Ty mluvíš! Já to dokázal!"

„Tss, tys mě nerozmluvil," zavrtělo zvířátko hlavou. „Já to už uměl, jen se mi nechtělo. Mluvit umíme všichni, jsme prostě šikovní," štěkl a začal se točit za svým ocáskem.

„To nemůžeš myslet vážně! Přikazuji ti, abys se mnou mluvil!"

„Co se to tu děje, Jeníku?" ozval se z chodby hlas. „Je vše v pořádku?"

„Ne, není," postěžoval si démon. „Tady to zvíře se mnou odmítá mluvit."

Gréta zvědavě otevřela dveře.

„Haf," štěkl roztomile Sendvič a zavrtěl ocáskem.

„Jak jako že s tebou odmítá mluvit?" zasmála se. „Je mu jen pár měsíců, nemůžeš po něm chtít, aby ti recitoval Vergilia v originále."

„Ale, ale..."

„Měl bys přestat být na Sendviče tak přísný. Jen se podívej, jak tady vzorně sedí a poslouchá."

Démon se otočil a spatřil, jak na něj Sendvič vyplazuje jazyk.

„Viděla jste to, stařešino? Viděla? On se mi vysmívá do tváře!"

„Ale no tak, nebuď tak vztahovačný. Psi nemají potní žlázy, a tak zkrátka vyplazují jazyk. Je mu jenom horko, chudáčkovi. Já teď půjdu na nákup a nechám vás dva, abyste si to hezky vyříkali. A ne, že se mi tu navzájem sežerete," rozloučila se s nimi a zavřela za sebou dveře.

„Je to milá paní," prohodil Sendvič a zase se začal točit.

„Stařešina není milá, ale velice naivní. Smálo ses mi, zvíře. Jen to přiznej."

„Jo, a jak," řekl a vyplázl svůj jazyk po druhé.

„To snad nemůže být pravda!"

„Ale jo, je to pravda. Jsem prostě drzej od přírody," řekl a seskočil z postele.

„To bys ale neměl být, potřebuješ mě."

„Jo, jo, protože ty jsi přeci Surgat, ničitel světů, zplozenec pekel a móóócný démon, ani na svých packách nedovedu spočítat, jak často jsi tohle už stihl zmínit. A to je mám čtyři! Počkej," převalil se na záda a zvedl nožky ke stropu. „Sleduj, tohle je první, tahle druhá a... co je po dvojce?" otočil se směrem k démonovi. Ten jen zamyšleně vzhlédl ke stropu. A jo, ty to vlastně nevíš! Ty neumíš počítat! To je náramné. Ale já si vzpomenu. Po dvojce je... Po dvojce je... pětka? Nene. Po dvojce je... Trojka! A pak čtyřka. Takže je to oficiální, já mám čtyři packy. Ale teď zpátky k věci, Surgí, já jsem pes samotář. Já nepotřebuju nikoho jiného než sebe."

Sendvič odhopkal směrem ke dveřím a párkrát na ně zaškrábal. Démon ho však ignoroval. Pejsek tedy zaškrabkal podruhé a smutně se podíval na Surgata.

„Fajn, tak možná jsem to maličko přehnal," spustila čivava omluvně. „Otevřeš mi?"

Žádná odpověď.

„Prosííím?" zakňoural Sendvič a udělal na něj psí oči.

Démon nakonec přistoupil ke dveřím a vzal za kliku.

„Tak," pokračoval psík, když skákal po schodech do kuchyně, „teď už jsem naprosto samostatná jednotka!"

Drzoun, pomyslel si Surgat, když sledoval onu „samostatnou jednotku" hopkat dolů. Jakmile se naučí mluvit, tak začnou být drzí. Zajímalo by mě, jestli se to děje i s lidskými mláďaty.