Shinju

5. kapitola

*Věnováno keitsukishima2709 za
inspiraci.

Stáli jsme před naším domem.
"Tak a jsi doma." Poznamenal Tobio trochu smutně. "Ano, tak ve tři." Řekla jsem a odešla domů. Ještě než jsem otevřela dveře tak se na něho otočila a věnovala mu úsměv. Oplatil mi ho a odcházel a já rychle zaplula domů.
Prošla jsem kuchyni a zamířila do pokoje, v domnění, že si mě nikdo nevšimne.

"Shinju." Zaslechla jsem jak na mě volá Suga z kuchyně. Sakra jakto, že jsem si ho nevšimla. Zastavil mě u futer. Jen klid. Otočila jsem se a usmála se.
"Ano?" Čekal mě výslech. Předpokládám, že mu kluci dali vědět co se stalo před školou.
"Převlékni se a přijď na jídlo." Řekl a uklízel nádobí. Kývla jsem na souhlas a odkráčela do pokoje.

Po zaklapnutí zámku od dveří mého pokoje jsem se svezla na zem. Nádech a výdech. Co se to se mnou děje. Byla jsem úplně mimo. Nikdy jsem takhle nereagovala na blízkost kluka. Ale u Tobia to bylo něco jiného. Kterýkoliv jiný kluk se ke mě mohl přiblížit takhle blízko a nic to se mnou nedělalo. A teď tohle. Co to znamená?

Zahnala jsem ty myšlenky a šla se převléknout. Teda to jsem si mylně myslela. Pořád jsem musela na to myslet. Kašlu na to.

Už převlečená jsem šla do kuchyně.
Sugi už mi nachystal palačinky s ochuceným tvarohem. Už jsem se chtěla do nich pustit, když mi najednou zmizel talíř. Podívala jsem se nechápavě na Sugu, který držel můj talíř. Měl vážný výraz.
"Jak to, že tě doprovodil domů Kageyama?" Zeptal se důrazným tónem. Hmm, ví jak na mě. 
"Prostě mě doprovodil. Končil stejně jako my, tak na mě počkal." Odpověděla jsem a pokusila si vzít svůj talíř. Sugawara ho hned odtáhl mimo můj dosah.
"A to na ty brusle jdeš sama?" Zeptal se. Ví moc dobře, že nerada jezdím sama. "Ne s Tobiem." Odpověděla jsem a za odměnu mi vrátil talíř. "To je dobře." Poznamenal Suga. Koukla jsem na něho a on se šibalsky usmíval a koukal na mě. Počkat, proč je to dobře? A proč mám pocit, že Daichi se Sugou na mě něco chystají.
Krucinál o co jim jde? Že by … ne to by mi neudělali. Vědí přece, že jsem na kluky zvyklá. Nebudou si hrát na dohazovače. Teda alespoň si to myslím.

Dojedla jsem a poděkovala za palačinky. "Není zač." Odvětil Suga a chystal si vodu na hřiště.
"Máma je ještě v práci?" Zeptala jsem se. "Hm, napsala zprávu. Prý tam bude do večera. Mají nějakou inventůru." Vysvětlil mi bratr. "Aha. No nic jdu si pro brusle do garáže." Oznámila jsem bratrovi a odešla.
V garáži z poličky jsem popadla své brusle a šla zpátky.
Nachystala si batoh, do kterého uložila tenisky a láhev s pitím. Vlasy jsem si rozpletla a gumičku dala do batohu. Milovala jsem, když si vítr pohrával s vlasy.
"Tak já jdu." Oznámil Suga a odešel.

Chvíli na to jsem vyšla já s batohem na zádech a venku si soukala do bruslí. Povedlo se.
Začala jsem bruslit před domem.
"Koukám, že na bruslích ti to jde." Slyšela jsem hlas. Otočila jsem se za hlasem a usmála se, patřil Tobiovi. "Díky." Poděkovala jsem a jela k němu. U něho jsem udělala kruh a zastavila se.
"Na co máš ten batoh?" Zeptal se. "V tom batohu mám pití a tenisky." Odpověděla jsem  a nechápavě se na něho podívala.
"Tak to nechej doma. Nepotáhneš ho sebou." Řekl a čekal až batoh dám domů. Měl zase ten svůj vražedný výraz. "Nedám." Nejsem zvyklá aby se mnou někdo mluvil tímhle tónem. "Nedáš jo?" Odpověděl a stáhl mi batoh ze zad. No a zkuste držet rovnováhu na bruslích, když s vámi někdo ze zadu lomcuje.
Hned našel i klíče od domu a odnesl batoh do předsíně.
Potom se ke mě vrátil. "Jedeme?" Zeptal se. Já byla totálně mimo, ale kývla jsem a on se rozjel. Následovala jsem ho.

Mýjeli jsme různé domy a pak zahrádky a most. Až jsme dojeli k molu. Začal zpomalovat. Molo lemovalo okrasný, kovový plot. Kousek od plotu byly lavičky.
Začala jsem kolem laviček jet slalom. Tobio se zastavil a koukl na mě.
Pousmál se a přidal se ke mě.
Obkroužili jsme všechny lavičky a křížem krážem jezdili za lavičkami. Sem tam jsem přidala nějakou tu otočku a i jízdu po zpátku.
No prostě jsem si jízdu užívala.