Moje malé tajemství

12. kapitola

Hned první týden v červenci začal event pro guildy, kdy se na každý den otevřel speciální dungeon. Já i Weytrax, vlastně Adéla, jsme byly ve stejné skupině, takže jsme se všech map účastnily společně. Dokonce to po nás požadovali, protože jsme tehdy vyhrály tu soutěž a mysleli si, že to takhle hned bude mnohem lehčí. Většinou jsme teda hráli od šesti večer, dokud jsme nedokončili dungeon, což se někdy protáhlo dokonce do jedné ráno.

Další týden jsem na notebooku trávila ještě více času než předtím, vzhledem k tomu, že rodiče odjeli na dovolenou a nechali mě doma samotnou. Spokojeně jsem ležela na gauči, dívala se na televizi a u toho jsem ještě hrála hru „Hele, všimnula jsem si, že teď hraješ mnohem častěji než předtím..." řekla mi Adéla, když jsme spolu pokračovaly v našich soukromých dungeonech se zapnutým teamspeakem.

„Rodiče nejsou doma, tak toho plně využívám!"

„Nejsou doma?" zopakovala po mě rychle, a potom hned položila otázku „Kde jsou?"

„No v Itálii...."

„Odkdy?!"

„Jsou to teprve dva dny," zasmála jsem se „Vůbec se divím, že ses zeptala až takhle brzo."

„Počkat to jsi teď doma úplně sama? A na jak dlouho?!"

Vydechla jsem se smíchem „Ano jsem a do neděle!"

„Oh a jaká je tvoje adresa?"

Zarazila jsem se, protože jsem pochopila, že kuje nějaký pikle, ale i tak jsem jí ji řekla. Napadlo mě, že by mě další den mohla navštívit nebo tak něco, pravděpodobně by se pokusila o překvapení. Měla jsem chuť začít tleskat, ale potom mě napadlo, že tu vlastně ležím neupravená s nepořádkem kolem mě. Zavrtěla jsem hlavou a rozhodla jsem se úklid přenechat na zítřek. Stejně jsem teď neměla čas vzhledem k tomu, že jsem s Adélou hrála, a za necelou hodinu nás čekal další dungeon.

Konečně jsme dohráli ten náš, ale náhle jsem zaslechla „Mami, cože?! Víš, že já teď nemůžu!" přítelkyně se začala dohadovat s její mámou „Nemůže to počkat? No jo..." vydechla otráveně „Hele musím jít něco koupit... a asi nestihnu ten dungeon, řekni ostatním, že se omlouvám..."

„O...oh..." cítila jsem se trochu zklamaně, ale věděla jsem, že to není dívčina chyba „No dobře no... ale stejně mi potom zase napiš, ať si během toho můžu s tebou alespoň povídat!" pousmála jsem se.

„Dobře..." řekla a típnula hovor.

Vydechla jsem a vyřídila jsem to ostatním členům. Trochu jsem doufala, že by řekli, že počkají, ale místo toho jsme se slovy „nedá se s tím nic dělat" šli válčit sami. Nebyla to taková zábava jako s Adélou a občas jsem se přestala soustředit „Bože.... Hádám, že jsem fakt zamilovaná do Adély až po uši..." tiše jsem se zasmála. Náhle se bytem ozval zvuk zvonku, který jsem tak často neslyšela. Napsala jsem členům, ať počkají, a následně jsem šla ke dveřím. Bez přemýšlení jsem je otevřela. Chvilku jsem zůstala zaraženě stát a jen jsem se dívala na osobu přede mnou.

„Ahoj," řekla Adéla s úsměvem „překvapení!"

„A...ahoj..." nejistě jsem si ji prohlížela, skutečně se jí povedlo mě přepadnout, bohužel v nevhodnou dobu. Vypadala jsem děsně, byla jsem zpocená a až by udělala několik kroků dovnitř, tak by okamžitě viděla ten nepořádek, který byl v obýváku za mnou.

„Působíš zaraženěji, než jsem čekala..." podrbala se po hlavě.

Přikývnula jsem „Nečekala jsem... tě tady..." vydechla jsem přemýšlejíc, co mám dělat. Nakonec jsem polknula a trochu ji uhnula „tak pojď dál a prosím... koukej se jen dolů na dlaždičky tady na chodbě..."

Dívka se zasmála a objala mě „Ale co to říkáš! Chci se dívat na tebe!"

„To není dobrý nápad..." vypadlo ze mě.

„Ale nestyď se..." řekla a dala mi pusu na tvář.

Zrudnula jsem a pohladila ji po tváři s drobným úsměvem. Přece jen jsem byla stejně šťastná, že jsem ji viděla přímo před sebou, i když mě viděla ve strašném stavu a taky tak mohla vidět obývák „Tak tady alespoň chvilku počkej, než uklidím!" rychle jsem řekla.

„Dobře!" podívala se na mě vesele.

Prohlédla jsem si ji rychle, byla nádherná jako vždy, ale zároveň jsem si až teď všimnula, že má na zádech batoh „Odlož si ho na botník, potom ho dáme do pokoje! Každopádně... nezapomeň! Koukej se jen pod sebe a až ti řeknu, tak už nemusíš dobře? Budu naštvaná, když se byť jen trochu podíváš před sebe!" Dívka přikývnula a sklopila zrak, rychle jsem šla do obýváku a poklidila jsem tam trochu, nádobí jsem přenesla do kuchyně, ale potom jsem šla ještě do pokoje. Tam jsem měla čisto, ale potřebovala jsem se převlíknout. Vzala jsem si podprsenku, potom jsem ze skříně vyndala triko, nastříkala jsem se deodorantem a dala si vlasy do culíku. Došla jsem zpět za Adél a hodila v chodbičce triko do koše na prádlo, potom jsem pohlédla rovnou na dívku „Už můžeš..."

Přítelkyně zvedla hlavu, chytila jsem ji za tvář a pousmála se. Dívka mi dala ruce kolem pasu a políbila mě. Užívala jsem si její rty, ale potom jsem si vzpomněla na guildu a dungeon „Oh! Počkej, musím jim říct, že budu končit, ať na mě nečekají!"

„Oh, ne nebudeš končit!" chytila mě za ruku „Chci se dívat, jak hraješ!"

Vydechla jsme „No... dobře, ale stejně bych je neměla nechat čekat." pousmála jsem se. Navedla jsem jí do pokoje, kde si nechala věci, a potom do obýváku, kde jsem položila notebook na uklizený stůl.

Hra mě naštěstí nevyhodila a ostatní na mě překvapivě také čekali „Omlouvám se, že jsem vás nechala čekat tak dlouho, ale Weytrax se najednou objevil..." podívala jsem se na chvíli na Adélu, jestli mě nechce opravit, ale potom jsem pokračovala „takže se to trochu prodloužilo."

„Weytrax?" odepsal jeden hráč „Vy se znáte osobně?"

Tiše jsem se zasmála, protože jsem se okamžitě chtěla pochlubit, ale dívka mě náhle mírně odstrčila od notebooku, aby mohla napsat něco sama „Ano, začal jsem s ní chodit po tom, co jsme vyhráli! Nejlepší den v mém životě, a kdybyste věděli, jak je Goodgurl pěkná – Weytrax."

„Co děláš?!" naštvaně jsem řekla a podívala se na chat, kde se o tom všem začali bavit. O faktu, že vůbec chodím s Weytraxem a taky o tom, že jsem překvapivě holka a údajně ještě hezká „Kdyby věděli, že ty ve skutečnosti lžeš o svém pohlaví..."

„Ale neví!" Adéla se zasmála a dala mi pusu. Natáhnula jsem se k ní, protože jsem chtěla víc, ale ona mi položila dlaň na rty „Hele už říkají, že budou pokračovat!"

Naštvaně jsem se na ni podívala, ale potom jsem otočila hlavu k obrazovce „Nebude pro tebe nuda se na mě dívat?" zeptala jsem se jí, ale už jsem se na ni nedívala a soustředila jsem se na hru.

„Ne, bude to zábava..." položila mi hlavu na rameno. Celou dobu se na mě dívala a občas mi položila nějakou otázku, nebo něco jen tak pronesla. Ale vždycky, když jsem se na ní ohlédla, tak se stejně usmívala a působila, že ji to baví.