,,Otevři oči!" [IwaOi] ✔️

39.

Ahoj!! Omlouvám se, že jsem opět nějak přestala vydávat, měla jsem těžkou prokrastinační náladu, ale ta už je teď snad pryč a poděkujte označené osůbce, která mi připomněla, jak skvělé mám vlastně fanoušky :3 

Věnováno pajdazesmecky <3 

Stál jsem tam jako tvrdé Y. Teď jsem se cítil opravdu trapně za to, jak jsem se choval. Jsem vážně jako  malé dítě. ,,Stačí ti to?" položil mi další otázku, ale já stále nebyl schopen jakýchkoliv činů natož slov. Nakonec se mi naskytl pohled na jednu z jeho obvyklých vrásek, když se mračí a vypadalo to, že chce odejít. To už jsem musel zasáhnout. Chytil jsem ho za ruku.
,,Počkej!" křikl jsem a on zůstal stát na místě. Využil jsem toho a přistoupil ještě o krok blíž, abych ho mohl obejmout. 

Chvíli jsem se jím nechal objímat a pak jsem se odtáhl.
,,Jak to vlastně cítíš ty?" prolomil jsem ticho, které by se dalo každou sekundou krájet. Ale potřeboval jsem znát jeho odpověď...potřeboval jsem vědět, jestli mě také miluje. Prosím, ať je to kladná odpověď, modlil jsem se v duchu a hleděl do jeho krásných očí. On však stále nic neříkal. Jen se opět přibližoval víc. Zatajoval se mi z toho dech a srdce mi opět tlouklo jako o závod. Cítil jsem se, jako by nastala má soudná hodina a já jen čekal na rozsudek. 

Poté, co naše rty dělily jen pouhé milimetry, neodolal jsem pokušení a políbil ho, abych mu ukázal, že to cítím stejně. Jelikož i já při jediném pohledu na něj, jsem jej chtěl svírat v náručí a líbat jeho sladké rty.
,,Cítím to stejně hlupáčku. Už snad od mala jsem nemiloval nikoho víc než tebe a mohl jsem se o to pokoušet jakkoliv, stejně mé srdce toužilo jen po tom tvém." pošeptal jsem, když se naše rty rozpojily. Pohlédl jsem mu do očí a jeho výraz jsem nedokázal popsat, jak dokonalý byl. 

,,Nechci rušit, ale už byste měli naklusat nebo vás trenér stáhne z kůže." přišel nám oznámit Hanamaki s neskrývanou škodolibostí ve tváři. Jen jsem nad tím protočil očima. Chytil jsem Oikawu za ruku a táhl ho směrem k tělocvičně.
,,Dopovíme si to po tréninku." řekl jsem skoro neslyšně jelikož i po kladné odpovědi jsem stále byl jako přimrznutý a nevěděl jsem, zda je to skutečné či nikoliv. 

Jakmile jsme vstoupili do tělocvičny, všechny pohledy se upřely na nás dva. Jeden z nich byl trenérův, který nás doslova probodával očima. Vypadalo to, že chtěl něco říct, ale Matsukawa se začal smát poté, co mu Hanamaki něco šeptal do ucha. Myslím, že mu vyprávěl, co se před chvílí odehrálo v tělocvičně, protože mi bylo jasné, že jeho štědrost byla jen záminka k tomu, aby si potvrdil svou domněnku ještě víc. Spražil jsem ho pohledem a naznačoval mu, že si to spolu vyřídíme později. Instinktivně uskočil o krok dozadu. 

Sledoval jsme všechny ty pohledy a reakce a absolutně jsem nechápal, co se tu děje. Když se Matsukawa přestal smát, trénink začal. Trenér na nás byl obzvlášť tvrdý. Zasloužili jsme si to za naše pozdní příchody a neschopnost vydržet jediný trénink s čistou hlavou a beze sporů. Ovšem trénink jsme zvládli a opět si vysloužili jeho obdiv. Po skončení si nás vzal stranou a promlouval nám do duše a doufal, že už se to nikdy nebude opakovat, jinak bychom mu mohli způsobit srdeční zástavu a také, byl hrozně šťastný, že jsme to zase my. No div se nerozplakal po jeho dlouhém proslovu. 

,,Nebojte se, opakovat se to už nebude, ale teď musíme jít, tak na příštím tréninku." řekl jsem. Neměl jsem rád tyhle řeči a hlavně jsem neměl tolik času, jelikož slunce zapadalo přibližně za půl hodiny. Chytil jsem Oikawu za ruku a pospíchal s ním do šatny, kde jsme se neubránili dalšímu posměšku od Hanamakiho. Prevít jeden, ale ani na něj jsem teď neměl čas, a tak jsem po něm hodil jen vražedný pohled, již ho zcela uzemnil. Začal jsem se rychle převlékat. Oikawa se také převlékl a já nás vzal k jezeru, kam jsme si chodívali hrát jako malý. 

Pokračování příště...