Vzbudila jsem se a Janek už byl vzhůru. J:No dobré odpoledne, jakpak ses vyspala? T:Na tobě se mi spalo skvěle. J:Tak to jsem rád. T:Kolik je hodin? J:To je dobrá otázka. Je přesně půl jedné. T:Jee, to jsme si docela přispali. A Verunka? J:Před chvílí se vzbudila a teď se dívá na pohádky. T:Aaha, takže je pravděpodobnost, že sem teď nepůjde a ještě když zamknemee... Naklonila jsem se nad něj a dala mu jemný procítěný polibek. Janek se na mě usmál a šel zamčít. Potom se vrátil, povalil mě na postel a dál si to domyslíte...
Potom jsme šli za Verunkou do obýváku. No, hádejte, co tam dělala. Vůbec nevím kde to vzala, ale malovala si s mýma rtěnkama po zdi. T:Veru!! Co to děláš?! Docela jsem na ni křičela. V:J-já si majuju. Začala trochu popotahovat. To jsem nechtěla, aby brečela, ale musí znát hranice. T:Veruu, neplakej. To se nedělá. Vzala jsem ji do náruče a hladila ji ve vláskách. T:Verunko, neplakej. Ale to se nedělá, jo? V:J-jo. J-já jšem něchtěja, aje vy jště djouho nešji a já jšem ši chtěja majovať. Skvělý, takže teď se Verča cítí odstrčená. T:Beruško mojee, neplakeej. Já už se nezlobím a strejda už taky ne. V:Fakť ně? J:Fakt ne. Usmál se na ni. Verunka zachvíli přestala plakat a už se zase smála. Janek si pak sedl za Verunkou a já šla zkusit nějak vyčistit ty zdi. Nebudu říkat, že to šlo, protože bych lhala, ale asi po dvouhodinové práci jsem měla hotovo. Šla jsem za těma mýma zlatíčkama a oni tam k sobě byli přitulení a spali. Bylo to hrozně roztomilý. Musela jsem si je vyfotit. Stejně nechápu, jak toho můžou tolik naspat za jeden den. Zase jsem začínala mít hlad, takže jsem se šla podívat do kuchyně, jestli tam Vilda něco nemá. Nakoukla jsem do lednice, ale tam byly jen ty dva kousky pizzy, které jsme schovali pro Verunku. Ale jak už jsem říkala, tak Verča toho tolik nesní, takže jsem si jeden kousek vzala. Podívala jsem se na hodiny, protože se mi moc nestává, abych měla hlad, ale ten čas mě opravdu překvapil. Už bylo půl třetí. To ten oběd asi nestihneme. Dojedla jsem tu pizzu a šla jsem zpátky za těma dvěma. Pořád spali. Vedle Janka byl kousek místa, takže jsem se tam snažila vmáčknout, jenže... Jenže to bych nebyla já, abych Janka nevzbudila. J:C-co se děje? T:Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit. J:To je v pohodě. Co budeme dělat? T:Nevím, co budeme dělat, ale ten oběd už asi nestihneme. Je půl třetí. J:Aha, promiň, ale byl jsem unavenej a jak tak koukám, tak Verunka na tom je podobně. Zasmáli jsme se. T:Víš, Janku, já jsem si říkala, že když jsme nestihli ten oběd, tak že bychom si mohli zajít na večeři. J:To je skvělý nápad. A Verunku vezmeme s sebou? T:Říkala jsem si, že bych zavolala Julče, jestli by ji nepohlídala. J:No tak šup, na co čekáš, voleeej. T:Tak joo. Vzala jsem telefon a vytočila Julči číslo. Vyzvánělo to asi dvě minuty, ale pořád to nikdo nezvedal. Položila jsem to. T:Hm, nebere to. J:To nevadí, já zkusím zavolat Vildovi, třeba je s ním a má jen vypnutý zvuk. T:Super. Janek vytočil Vildu a ten mu to po chvíli zvedl. V:Čau Janku, co potřebuješ? J:No, čau, jsi teď s Julčou? V:Jo, je tady, proč? J:Týna jí volala, ale nebrala jí to. V:Aha, ona si asi vypnula zvuk a zapomněla si ho zapnout, my jsme byli v kině. J:Jo, no a dáš mi ji k telefonu? V:Jo, jasně. Chvíli bylo ticho. Ju:Halo? J:Ahoj Julčo, tady Janek. Ju:Ahoj, co potřebuješ? J:Heleď, nemáš dneska večer čas? J:Eeh, Janku, já mám Vildu. J:Jo, já vím, my bysme s Týnou chtěli jít na večeři, tak jestli bys nepohlídala Verunku. Ju:Ježiš, promiň, jasně, ráda ji pohlídám. J:Díky moc, tak aho... Ju:Janku, počkej, je tam Týna? J:Jo, je, chceš ji? Ju:Byl bys tak hodnej... Janek mi dal telefon. J:Julča s tebou chce mluvit. T:Juli? Ju:Nazdar Týnuš, jaktože jsi mi neřekla, že jsi s Jankem?! T:No, nebyl čas, heleď díky, že pohlídáš Verču, máme ti ji dovést nebo budete u Vildy v bytě? Ju:Vy jste u Vildy v bytě? T:Jo, ale to je na delší povídání. Až se někdy sejdeme, tak já ti to řeknu. Ju:Dobře a asi se stavíme k Vildovi do bytu, takžeee... v sedm tam budem. T:OK, díky moc, ahoj. Ju:Pa. Položila jsem to. T:Super, budou tady v sedm. J:Paráda, už se těším. Až teď jsme si všimli, že už je Verunka vzhůru. T:Ahoj beruško, jak si se vyspinkala? V:Dobje. J:Máš hlad? Schovali jsme ti dva kousky pizzy. T:Ehm, jeden. Janek se na mě podíval. T:No co, vy jste spali a já měla hlad, tak jsem si jeden dala. J:Však v klidu. V:Jakou pizzu? T:Sýrovou. V:Mňaaaaam. S Jankem jsme se na sebe usmáli. V:Kdě je ťa pizza? T:V lednici. Verunka se rychle rozeběhla do kuchyně. T:Vidíš, já jsem ti říkala, že ji máme nejradši. Políbili jsme se. J:Co budeme dělat? Do večeře ještě máme spoustu času. T:Třeba bychom mohli jen tak ležet, i s Verunkooou. J:Ten nápad se mi líbíí. Za chvíli přišla Verunka, že už tu pizzu má snězenou. Všichni jsme si lehli vedle sebe na postel a jen tak se koukali do stropu. Já s Jankem jsme se objímali a Verunka se vtlačila mezi nás. Museli jsme vypadat vtipně. Takhle jsme leželi asi půl hodiny, dokud to Verunku nepřestalo bavit. Byly asi tři hodiny. V:Mamí, čo buděme dějať, mě už ťo něbaví. T:Tak můžeme jít třeba na procházku, teda jestli to strejdovi nebude vadit. J:Jasně, že nebude. A pořád se mě neptejte, všechno, co byste chtěly dělat vám schvaluju. T:Ty jseš sladkeeej. J:No, tak bacha, abys ze mě nedostala cukrovku. T:Ty jseš. Zasmáli jsme se. J:Co jsem? T:Zkazíš všechnu romantiku. J:Tohle bylo romantický, jo? Políbili jsme se. T:Bylo, dokud jsi to nezkazil svou skvělou větou. Dělala jsem uraženou. J:Tak promiiiň, už se nezloob. T: ..... J:Týno? T: ...... Najednou se Janek zvedl, vzal Verunku do náruče, něco jí pošeptal, a pak se na mě vrhli a začali mě lechtat. Smála jsem se jako pominutá. T:U-u-už do-o-o-sttt. V:Ťak něbuď na stjejdu ňaštvaňá, já ho mám jáda, ťakže ťy ho mušíš míť ťaky jáďa. J:Já tě mám taky rád Veru, obejmul ji. To bylo tak roztomilý, až mi ukápla slza. Nevím, co se to se mnou děje. J:Týnko, proč brečíš? T:Já nebrečím, jen mě to dojalo, jak se k sobě máte. J:Jo, tak madam nám žárlí. Veru, maminka chce, abychom ji víc zlechtali. T:Neeee. Vypískla jsem. To už mě ale oba lechtali a já se divím, že pode mnou nebyla loužička. Po chvíli toho konečně nechali a já se mohla v klidu nadechnout. T:Ne, nežárlím. A vůbec, nechcete si povídat o něčem jiném? J:Fajn, moudřejší ustoupí, to jsme samozřejmě já a Verunka, takže mi ustupujeme, nabízíme ti mír a taky procházku. T:Takže zaprvé, nevím, jestli se ty dáš považovat za moudrého, ustupuju já a procházku přijímám. Celou dobu jsme se tam tlemili jako vyvoraný myši. Jo, fakt umím přirovnávat. Když jsme se konečně uklidnili, rozhodli jsme se, že konečně půjdeme na procházku. Vedl nás Janek, protože my s Verunkou to tady moc neznáme, vlastně vůbec. Procházka byla skvělá, myslím, že jsme si pročistili hlavu, všichni. Janek byl zase neodolatelnej a vtipnej jako obvykle. Když jsme přišli do bytu, bylo šest hodin, takže já jsem se šla pomalu chystat a Janek zatím zabavil Verunku.
