Fred Weasley FanFic // When the dark is getting real

~ 23 ~

Katie

Seděli jsme ve společenské místnosti. Všichni četli denního věštce a minimálně půlka věřila těm hloupostem, co tam byli napsané. Ještě jsem se ani nedokázala uklidnit kvůli Umbridgeové a už mě rozčilovali oni. Fred po mé levé straně mě konejšivě hladil po hřbetu ruky a George se na mě co chvíli díval, asi jestli ze mě nešlehají plameny vzteku. Bylo to milé, ale vtipné. V tu chvíli vešel Harry a my tři a většina ostatních se napjali ve strachu, co se bude dít. "Deane, Seamusi, jaké byly prázdniny?" Zeptal se. "Dobrý," odpověděl Dean, "určitě lepší, než měl Seamus." Ten se okamžitě postavil a já měla tendenci udělat to samé. "Máma nechtěla, abych se sem vracel," začal a já jen cítila tu jeho zahořklost. Kdyby mě kluci nechytili okolo ramen, nejspíš bych ho už sjela na dvě doby, ať se stará o svoje. Byla jsem z toho vyčerpaná. Ten vztek byl čím dál častější a horší a já se obávala, že s Voldemortem nejsem spojená jen způsobem, o kterým vím. "Proč ne?" Zeptal se nechápavě Harry. "Proč vlastně. Jo, kvůli tobě. Denní věštec o tobě píše divný věci a o Brumbálovi taky,-" "Aha, a tvoje máma tomu věří?" Oporoval mu Harry naštvaně. "Když Cedrik umřel, byl jsi tam jenom ty." Zalapala jsem po dechu a kluci vedle mě zesílili stisk. "Bylo to nutný?" Zvedla jsem se a vytrhla se z Fredova sevření. "Jako vážně, bylo?!" Ptala jsem se dál, když jsem šla rozzuřeně směrem k Seamusovi. "Vytahuješ smrt někoho, kdo byl náš přítel jen, aby sis potvrdil doměnky, který ti do hlavy vštipujou noviny?!" Začala jsem zhluboka dýchat, tohle by nedopadlo dobře. S pohledem plným zklamání jsem se na Seamuse podívala. "To bylo hnusný a sobecký." Otočila jsem se na odchod. Poslední, co jsem zaslechla byl Ron, který vtrhl do místnosti se slovy 'co se tu děje'.

Vešla jsem do svého pokoje. Byla jsem pěkně naštvaná a se snahou zaspat všchny problémy jsem zalezla do postele a asi o půl hodiny později usnula.

Fred

Já, Georgie, Harry a Ron jsme byli jediní, kdo v té místnosti věděl, kdo Katie je, ale rozhodně jsme nebyli jediní, kdo ji chápal. To, jak se naštvala kvůli Cedrikovi, bylo naprosto pochopitelné a nikdo z nás nechápal, proč to Seamus zmínil.

"Ty mu věříš? Těm kecům, že se pán zla vrátil?" Ptal se trochu zaskočeně Seamus. Nechápal jsem, proč prostě neustoupil. Neměl se hádat a rozhodně neměl naštvat Katie. Nejen, že si tím málem vykopal hrob, ale naštval tím i mě s Georgem. "Jo, věřím." Řekl rozhodně Ron. "My taky," přidali jsme se jednoslovně s bráchou a poodešli jsme směrem k Harrymu. "Má ještě někdo nějaký problém?" Zeptal se Ron, odhodlaný se hádat, což nás překvapilo. "Fajn." Vyprskl, když se nikdo neozval a všichni čtyři jsme zamířili do schých pokojů. "To bylo dobrý," pochválil jsme s Georgem společně bráchu a odpojil se od kluků. Nemělo cenu se teď snažit s Harrym mluvit a když jo, Ron to zvládne.

Katie

"Děláte si srandu?" Zuřila Hermiona, když jsme se potkali po první hodině na chodbě. Měla Umbridgeovou, takže jsem se moc nedivila jejímu naštvání. Kluky jsem od rána neviděla. Vlastně nikoho, s kým bych se chtěla bavit jsem nepotkala, až právě teď na ní. "Co se děje?" Zeptala jsem se zmateně. "Ta růžová káča nám zakazuje kouzlit! Nechce nás to učit kvůli ministerstvu. Co to je za kecy? Co si o sobě sakra myslí?!" Nadávala Hermiona. "Cože? Počkej, to si děláš srandu, že jo?" Zeptala jsem se nevěřícně. "Bohužel nědělám." Došla jsem ke své třídě a rozhodla se, že počkám na dvojčata. Po tom včerejšku jsem se na ně těšila. "Jak ti je?" Zeptala se z ničeho nic Hermiona po chvíli ticha. "Myslím po tom večeru, Seamus to prý pěkně přehnal." Dívala se na mě chápavě. "Je mi líp, vyspala jsem se z toho, ale jestli to takhle půjde dál, bude to zlý. Musím se to naučit ovládat. Jenže nevím jak." "Pomůžeme ti, všichni." Ozvaly se za mnou dva známé hlasy. S úsměvem jsem se na kluky otočila. "No nic," řekla okamžitě Hermiona když ji došlo, že tohle bude na dýl. "Musím na další hodinu, zatím! Uvidíme se po vyučování!"  Zavolala na nás přes rameno.

Otočila jsem se zpátky na kluky, objala je a Fredovi vtiskla jemný polibek na rty. Objal mě okolo pasu. "Jsem rád, že je ti líp." Řekl Fred, když jsme se vydali do třídy a já se chytla jeho ruky stále na mém pasu. "Ten blb to včera vůbec neměl říkat. Všichni s tebou byli za jedno a ani ho už potom nechtěli poslouchat." Dodal George. "Děkuju kluci." S těmito slovy jsem si sedla do lavice za ně a stejně jako ostatní čekala na profesorku McGonagallovou.