Jeník, příběh démona ✅

18. Nejka

V neděli měl proběhnout další trénink štěňat a Surgat se obával, jestli Sendvičovo rozmluvení neudělá více škody než užitku. Démonův strach byl však neoprávněný, Sendvič se totiž mezi psy i lidmi pohyboval a choval stále stejně. Párkrát přičuchnul k několika zadkům, trochu si zaštěkal, zavrčel, zakňučel a bylo to. Štěně promluvilo jen tehdy, když se ocitlo s démonem o samotě. Jako by ho snad chtělo co nejvíce vyprovokovat. Surgat nevěděl, čím si to zasloužil. Sendvič stále sedával na jeho posteli a někdy se schoulil do klubíčka na Surgatově klíně. Vždycky přitom působil tak roztomile. Když však přišlo na samotnou komunikaci, byl tím nejodrzlejším stvořením, které kdy démon poznal.

V pondělí ráno se musel Surgat znovu vrátit do školy. Stále nerozuměl onomu vzdělávacímu konceptu, stejně tak, jako nechápal lidskou averzi k pondělkům. Když vešel do školní budovy, najel ihned na původní plán: najít toho Jeníka a zjistit, proč byl vyvolán. Za jakým účelem byl povolán mezi lidi? Jaké je jeho poslání? Na chodbě však narazil na jinou známou tvář.

„Ahoj," pozdravila ho dívka.

„Zdravím, ženo. Již jsme se setkali, že?"

„Ehm, jo? Jsem ta žena, co ti koupila oběd?"

Démon se zamyslel.

„No jistě," odhodlal se po chvíli k odpovědi. „Nevěděl jsem, že zde také studuješ."

„No jasně, že tu... studuju. A vlastně jsem si uvědomila, že jsme se ani nepředstavili. Jmenuju se Lucka, co ty?"

„Já jsem Surgat," vyklopil ze sebe bez rozmyšlení. Ale to jsem přeci říct nechtěl! Musela na mě použít nějakou nadpřirozenou sílu. Nebo že by mě očarovala svým lidským charakterem? Nevěděl, co si o té dívce má myslet. Nemůže být tato Lucka dalším z řady démonů? Hmm, ne, ne, zametl onu myšlenku ihned pod koberec, to bych přeci poznal. Ale může být jedním z andělů, ty já neznám. U těch „nóbl kuřat", jak jim démoni někdy nepěkně přezdívali, si žádný pekelník nemohl být ničím jistý. V tu chvíli si Surgat přál, aby měl poblíž svého věrného psíka. Netušil, jak to ten Sendvič dělal, ale měl čuch na bytosti, které si na lidi jenom hrály.

„To je moc hezký jméno, takový... exotický," zamyslela se Lucka. „Musíš pocházet z pěkné dálky. Vím, že jsi tvrdil něco o tom, že jsi z pekla, ale já bych si tě spíš tipla na Němce," zasmála se. „Herr Surgat, to má šťávu. A, jak se tak na tebe dívám, nechceš náhodou provést po škole? Přijde mi, že máš stále ten ztracený kukuč prváka, ale ten by už měl být dávno pryč, nemyslíš?"

Aniž by čekala na odpověď, vzala Surgata za ruku a vedla ho do dalšího patra, aby mu ukázala všechna možná místa, kam se dá o přestávkách zajít. Odhalila mu studijní oddělení, kde se řeší otravné papírování, také studovnu a veškeré zkratky na záchody. Ne marně se říká, že všechny cesty vedou na toalety, ale párkrát v životě nastane chvíle, kdy potřebujete najít tu nejkratší.

„Tak vidíš," řekla nakonec, „máme hotovo a ani to nebolelo, viď?" zasmála se a nadšeně znovu chytla démona za paži. „Teď by tu měla být zajímavá přednáška, ta se ti bude líbit," dodala, když ho vlekla do jedné z místností.

Co to má zase být, pomyslel si Surgat, když byl usazen na sedačku v zadní řadě a musel hodinu a půl poslouchat dlouhý filozofický výlev. Nechápal, k čemu se mu hodí znát filosofii. Nějaký Platón, Aristoteles či Seneca mohli jít v Surgatových očích k šípku. Stejně se většina filozofů dostane do pekla, tak proč se jimi zabývat teď, když se jich na to dříve či později můžu doptat při práci? Lucie však hltala každé slovo přednášejícího a zapisovala si vše do sešitu. Surgat jen nakrčil své něco-jako-obočí. Kdo to kdy viděl, aby student ve škole opravdu studoval?

„Řekni mi, proč tuhle školu vlastně studuješ, když jde jasně poznat, že tě to tady nebaví?" zeptala se ho po přednášce.

„Mám jiné poslání," odpověděl jí.

„Hmm, tak to by mě opravdu zajímalo jaké."

„Snažím se vypátrat jednoho člověka."

Proč jsem jí to zase řekl, nadával si v hlavě Surgat. Tohle už není normální. Jako by před ní nemohl nechat jedinou myšlenku utajenou. Bylo to pěkně otravné. Mohlo to být jejíma očima? Zdály se být upřímné. Lucie byla tajemná jako jeho čivava a Surgat hned věděl, že před světem něco skrývá. Její oči možná skrývaly nebeskou modř, ale dlouhé tmavé vlasy v sobě zase nesly něco ze světa tam dole.

„Pátráš po člověkovi, jo? Třeba ti s tím pomůžu. Znám tu hodně lidí, dokonce i nějaké studenty z Erasmu. Stačí mi jen jméno a příjmení a je dost slušná pravděpodobnost, že ti toho člověka najdu."

„Jenže já znám jen jeho první jméno."

„Počkej, jako vážně? Jen křestní? Fjú, tak to bude těžší. To z toho asi nic nebude."

„Já vím, ale to je vše, co se ke mně dostalo. Jen to křestní jméno. Jeník."

„Počkej," zarazila se, „nemyslíš náhodou TOHO Jeníka?! Jakože Honzu?"

„Možná?"

„Tak jinak. Má tmavé vlasy, je trochu pošuk a když se napije, je posedlý démony? Je to on?"

„Ehm ano," odkašlal si Surgat, „ano, to zní jako osoba, kterou hledám."

„Tak toho moc dobře znám!" zajásala.

Opravdu? Nevím, jestli by se tím měl člověk chlubit, pomyslel si démon znechuceně, ale jak se říká, darovanému Jeníkovi se na zuby nekoukej.