Venku bylo zase deštivo. S kapucí na hlavě a promáčenými teniskami jsem kráčela kampusem směrem domů. Dnes jsem ze všech lidí, se kterými bydlím, měla nejkratší přednášky, proto s téměř stoprocentní pravděpodobností přijdu do prázdného bytu.
Vítr se mi opíral o tělo a svými neposednými prsty si pohrával s mými světlými vlasy, které jsem už kvůli jejich délce nemohla schovat pod mikinu. Nějaký brunet zrovna přebíhal od svého auta do jedné z budov univerzitního komplexu. Přišlo mi až smutné, jak moc se snažil před deštěm utéct, zatímco já si užívala každou kapku, která mi prosakovala skrz látku.
Jakmile jsem velkými prosklenými dveřmi vešla do větší bytovky, pod kterou je malá vietnamská večerka, shodila jsem kus látky ze své hlavy a párkrát jsem s ní zatřepala, aby veškerý déšť z mých vlasů dopadl na podlahu na chodbě. Zapadla jsem do menšího výtahu a ručně jsem zavřela staré kovové mříže, které sloužily jako dveře výtahu. Až nezvykle pomalu jsem vyjela do třetího patra, kde jsem ty samé mříže opět otevřela a došla k úplně posledním dveřím. Ještě stále v nich byla ta díra, kterou jeden z mých spolubydlících vytvořil tím, že se na našem mejdanu totálně opil a pak se pokoušel vykopnout naše dveře. Bohužel do nich akorát udělal tuhle malou díru a sám si zlomil nohu.
Jedním otočením klíče jsem dveře odemkla a zapadla do naší předsíně. Nestihla jsem se ani vysvléct z úplně promočené mikiny, protože jakmile jsem za sebou zavřela vchodové dveře, někdo se dravě natiskl na mé rty. Překvapeně jsem se odtáhla a zahleděla se do jejích očí plných mořské modře. ,,Debby, co tu děláš?" Překvapeně jsem se uchechtla a sjela si ji pohledem. Černé vlasy jí jako vždy divoce padaly do tváře a na černý svetr, pod kterým byla schovaná její ramena. Jako vždy na sobě měla ještě upnuté černé džíny a vysoké černé boty. Nebyla zrovna nejvýraznější člověk, ale musíte ji lépe poznat, abyste mohli ocenit její krásu.
,,Přijela jsem od našich o něco dřív. Stýskalo se mi," pokrčila ledabyle rameny a přišla ke mně blíž. Obmotala své ruce kolem mé mokré mikiny a opatrně spojila naše rty. Lehce mě v ústech polechtal její malý piercing, co má v jazyku, což mi jako vždy vykouzlilo úsměv na tváři. ,,Obzvlášť po tomhle." Šeptla mi do rtů a ještě víc se ke mně natiskla. Odhodila jsem batoh, co jsem měla celou dobu na zádech, stranou a aniž bychom se od sebe odtrhli, jsem nás zavedla do mého pokoje. Vášnivě mě natiskla na šedě vymalovanou zeď a vysvlékla mě konečně z té mikiny. Sama si chtěla svléct svetr, ale přerušil ji zvuk klíče v zámku a následné bouchnutí dveří.
,,Všichni se rychle oblečte, jsem doma!" křikla z chodby Liv, která zřejmě akorát přišla ze své přednášky. ,,Nazdar Debby, promiňte, že ruším, ale musím pracovat se své eseji, takže jsem si dnes zrušila práci. Takže teď mě tu máte." Nevinně se na nás zazubila a bez okolků skočila do mé postele. Nijak nás to nepřekvapilo, jelikož to rozhodně není poprvé, co nás takhle vyrušila.
,,No každopádně já už stejně musím běžet. Chtěla jsem se stavit jen na chvilku." Podrbe se Debby ve vlasech a natáhne se po džínové bundě, která celou dobu ležela na mé kolečkové židli. Debby tu u mě byla poměrně často, proto bylo naprosto normální, že se všude kolem válely její věci. Ačkoli jsme spolu nechodili, všichni nás tak nějak brali a nikomu ze spolubydlících nevadilo, že tu s námi je.
,,Takže jsem vám přerušila skvělou rychlovku? Tak teď už mě to opravdu mrzí." Liv se hraně chytne za srdce, ale pak se škodolibě zasměje.
,,Jen počkej, až Max přijede z vysoký," vyplázne na ní Debby jazyk, což jí Liv automaticky oplatí. ,,Málem bych zapomněla. Nějaký kluci z našeho kampusu pořádají v pátek uvítací večírek na začátek nového roku. Bude tam spoustu nových prváků, tak jsem myslela, že bychom to tam mohli jít omrknout. Mohli byste jít i vy s Maxem." Debby celou dobu koukala do mých očí, ale při poslední větě se přátelsky usmála na mou kamarádku, která se válela v hloubce mé peřiny.
,,To můžeme. Max stejně přijede až v sobotu, jelikož má v pátek s týmem důležitou večeři. Alespoň si trochu rozptýlím myšlenky." Přikývne Liv nadšeně. I já souhlasím, čímž tak nějak končí konverzace mezi námi třemi. Debby jako obvykle nervózně přešlápne na místě a pak se ke mně nejistě nakloní a krátce mě líbne na rty. Ještě mávne Liv a brzy slyšíme, jak se za ní zavřou naše vchodové dveře.
,,Jako obvykle zase trapné!" zaskuhrá Liv a celá znavená z mého života padne tváří do polštáře. ,,Copak je tak těžký jí projevit alespoň nějaké city? Beru, že vám vyhovuje tenhle vztah založený jen na sexu, komu taky ne, že? Ale ona tě má vážně ráda, tak proč to s ní prostě nezkusíš?" Zopakuje to samé, co už jsem od ní za polední půlrok, co se s Debby znám, slyšela snad milionkrát.
,,Vždyť ten důvod znáš. Nepotřebuju vztah, abych se cítila úplná." Uhnu před jejím pohledem a sehnu se pro oblečení ležící na zemi, abych ho hodila do mé stejně neuklizené skříně.
,,Ne, ty potřebuješ ji." Vyhrkne. Okamžitě ji zpražím pohledem, protože tématu Blake a všeho, co se ji týká, se vyhýbám.
,,Tak naposledy, Blake je moje minulost, kterou bych si raději nepamatovala. Víš, že nechci, abys o ní přede mnou mluvila, protože o ní nechci nic vědět, nezajímá mě, nic k ní necítím a raději dělám, že nikoho takového neznám." Pronesu s vážnou tváří, což Liv trochu usměrní. Vím, že to myslí dobře a snaží se mi pomoct, ale jsou rány, které zkrátka nezahojí ani sám čas a ona je ta největší, co mám.
,,Omlouvám se, vím, jak moc to bolí. Neměla jsem s tím začínat. Jen si myslím, že Debby je vážně skvělá holka, která by za ten risk stála." Něžně se natáhla po mé ruce a stáhla si mě k sobě do objetí na usmířenou.
Ačkoli má Liv pravdu v tom, že je Debby skvělá a ideální osoba, se kterou bych mohla strávit zbytek života, nemám s ní úplně to, co mi tak moc chybí. Navíc už si nikdy nedovolím, abych někomu dala tu příležitost mi ublížit. Raději budu bez citů, než abych prožila to vše znovu.
Tak tu máme první díl pokračování Call me friend but keep me closer!!! Snad se bude líbit :))
Jinak nahoře máte o trochu starší Alex ;*
