Naughty list (Liam Payne FF)

Confession

„Už jsem si myslel, že se neozveš. J" Objevila se mi na displeji zpráva od Kevina. „Mohli bychom zítra zaskočit na kafe, co ty na to?" Pípla další, ani ne o minutu později. Chvíli jsem jen tak hypnotizovala displej, a přemýšlela, jestli je to opravdu to, co teď chci, co potřebuju. Potom jsem se zhluboka nadechla a odepsala:

„Platí, budu se těšit. J" Tohle psaní s cizími lidmi mi moc nejde, ale Peyton měla pravdu. Musím zapomenout na Liama, a tak čím dřív se sejdeme, tím lépe. Dopoledne jsem měla práci, u Liama samozřejmě, a tak jsme se s Kevem domluvili, že se sejdeme v 5. Nakonec to dopadlo tak, že jsme si spolu propsali celý večer, dokonce jsme z té blbé appky přešli na messenger. Samozřejmě jsem mu stihla prolustrovat celý Facebook i Instagram. Na fotkách vypadal opravdu hezky a jevil se mi jako člověk se smyslem pro humor. Začínala jsem se opravdu těšit, až ho konečně poznám osobně...

_________________________________________________________________________________

„Haló? Melanie?" Ozvalo se na druhé straně telefonu. Nastala chvíle našeho setkání a já jsem byla strašně nervózní. Nikdy předtím jsem se přes internet s nikým neseznamovala. Stála jsem před Londýnským okem, jak jsme se domluvili, a nervózně jsem přešlapovala. Měla jsem chuť se otočit, a utíkat zpátky domů. „Už jsi s Kevinem?" Zeptala se Peyton.

„Nejsem, čekám na něj. Pey, já to nezvládnu." Stresovala jsem.

„Co to povídáš? Jasně, že to zvládneš! Bude to super, uvidíš. Užiješ si to." Uklidňovala mě.

„Co když si nebudeme mít o čem povídat? Co když bude trapné ticho?"

„Mel, uklidni se. Nic takového se nestane." Konějšila mě dál.

„Co když se mi nebude líbit?" Zhrozila jsem se. „Nebo já jemu?!" Dramaticky jsem se nadechla.

„Melanie, bude to v pohodě, bude se ti líbit, uvi..."

„Ne, Pey, já na to nemám. Kašlu na to, jdu prostě domů." Skočila jsem jí do řeči a zprudka jsem se otočila. Jenže to bych nebyla já, kdybych do někoho nenarazila. „Moc se omlouvám!" Sehla jsem se pro telefon modrookému sympaťákovi, kterého jsem tak nemotorně sejmula. „Snad bude v pořádku." Podala jsem mu ho, a při tom se mu podívala do očí.

„To nic." Usmál se na mě. Chvíli jsme spolu udržovali oční kontakt, něco na něm mi bylo hrozně povědomé. Potom jsem se vzpamatovala a měla se k odchodu.

„Tak..." Usmála jsem se na něj a zamávala.

„Počkej!" Zastavil mě. Překvapeně jsem se na něj otočila. „Nejsi náhodou Melanie?" Zeptal se.

„To jsem." Pokrčila jsem obočí. Já jsem věděla, že ho odněkud znám.

„Kevin." Usmál se a natáhl ke mně ruku. Úsměv jsem mu oplatila. No jasně, hlavně, že jsem mu včera prolustrovala všechny sociální sítě, a nepoznám ho.

„Melanie." Stiskla jsem mu jí.

„Jo, já vím." Zasmál se. Vnitřně jsem se praštila do čela. Trapaaaas!

„No, jo, promiň, já..." Začala jsem se taky smát. „To bude tím nárazem." Vtipkovala jsem. Byl opravdu hezký a okouzlující. Do takového bych se dokázala i zamilovat...

„Jasně." Věnoval mi ještě jeden jeho úchvatný úsměv. „Co takhle zajít na to kafe?"

__________________________________________________________________________________

Pohled Liama:

Nikdy mě nenapadlo, jak těžké je trávit tolik času s někým, kdo pro vás tolik znamená, a nemoct se ho ani letmo dotknout. Seděl jsem u sebe v obýváku a přemýšlel. Kdybych tak mohl Denise opustit, a být s Rose. Jenže nemůžu. A je to všechno moje vina. Kdybych nebyl takový hlupák a nepodepsal tu smlouvu s managementem, která jim v podstatě dovoluje ovládat mi život, včetně vybírání partnerek. Jenže předtím jsem byl ještě mladý a pořádně jsem nepřemýšlel. Jediné, co mě zajímalo, bylo dělat blbosti s kluky na podiu. A proč jsem to vlastně podepsal? Jeden z nás to být musel. Doteď nechápu proč. Byl jsem první, za kým s tím přišli. Nedokázal jsem si představit, že bych odmítl, a musel by to být třeba Niall, a tak jsem to prostě vzal na sebe, ať je ochráním. Nesnáším tu svoji starostlivou stránku. Kluci samozřejmě o ničem neví. Myslím, že lidi z managementu prostě chtěli, abychom získali ještě větší pozornost, aby se o nás mluvilo ještě víc, a přišlo jim, že tomu musí nějakým způsobem dopomoct. Kolikrát jsem musel udělat něco, co jsem nechtěl, co se mi štítilo... Bohužel, i když už spolu nevystupujeme, a z části spadám už pod jiný management, pořád jsme oficiálně jako skupina spolu, a to znamená, že musíme ctít jejich „pravidla". Co by se stalo, kdybych se na ně prostě vykašlal a porušil to? Přesně nevím, ale jsou tak vypečení, že by mi dokázali zničit celou kariéru. Denise mi nevybrali, ale schválili. Opravdu jsem se do ní zamiloval. Aspoň jsem si to myslel. Než jsem potkal Rose. Je mi Denise opravdu líto. Chudák o ničem neví a za nic nemůže. Teď se budeme muset oba dva trápit v nešťastném manželství, dokud si management neusmyslí něco jiného, nebo dokud nám neskončí smlouva. Povzdechl jsem si a podíval se na hodiny. Čas bez ní vůbec neutíká. Viděl jsem jí před pár hodinami, a přijde mi to jako věčnost. Rozhodl jsem se, že se půjdu projít a pročistím si hlavu. Venku už byla tma, takže všude svítila vánoční světýlka a v odlesku stříbrného sněhu vypadaly kouzelně i ty přecpané Londýnské ulice. Usmál jsem se pro sebe. Procházel jsem uličkami, a připomnělo mi to náš „výlet" v Paříži, když jsme zabloudili hned první den a ani jeden z nás neměl funkční mobil. Myšlenku jsem ale rychle zahnal, věděl jsem, že na to nesmím myslet, nebo budu ještě víc smutný. Možná jsem měl jít radši do fitka. Problesklo mi hlavou. Najednou jsem ve vzduchu ucítil vůni kávy, a tak jsem se rozhodl, že si na jednu zajdu. Byla mi celkem zima, a tak jsem zabloudil do nejbližší kavárny, shodou okolností to byl Starbucks. Uchopil jsem studenou kovovou kliku, ale cítil jsem tlak i zevnitř. Někdo zrovna vycházel. Když jsem se na osobu podíval, abych se jí omluvil, došla mi všechna slova.