,,Otevři oči!" [IwaOi] ✔️

41.

Ahoj!!

,,Myslel jsem si, že když si dva lidi vzájemně vyznají lásku, je to jako svolení k tomu, aby spolu chodili, takže budeš se mnou chodit?" optal jsem se ho narovinu.

,,No, někdo by mohl říct, že na to jdeme moc rychle, ale jelikož se známe tak dlouho, proč čekat, že?" řekl jsem s úsměvem a neskrývanou radostí. Po dlouhé době jsem se cítil opravdu šťastně. 

,,Takže tím říkáš ano?" ještě jednou jsem se pro jistotu optal. 

,,Ano. Nic jiného jsem si ani nepřál. Navíc potom, co jsi dnes řekl před celou třídou, by opak rozhodně neprošel." řekl jsem se smíchem. Přetočil jsem se čelem k němu a zadíval se do jeho tmavě hnědých očí.
,,Když nad tím tak přemýšlím, nechceš jít ke mně?" 

,,Když nad tím tak přemýšlím, možná ani ne, protože tvé známky nejsou úplně ideální a ty by ses měl učit." 

,,A co si asi myslíš, že jsem chtěl dělat...na co zase myslíš, Iwa-chan?" 

,,Rozhodně ne se učit, na to tě znám až moc dlouho a nesnaž se svoji pervérznost hodit na mě." sjel jsem ho pohledem. 

,,Dobře, tak bys mi mohl pomoc s učením." 

,,V tom případě bychom měli vyrazit." 

Zvedl jsem se z něj a následně mu podal ruku, abych mu pomohl vstát. I když se zvedl, nehodlal jsem ji pustit. Naopak propletl jsem si prsty s těmi jeho. Teď mohu dělat to, co jsem dříve dělat nemohl. Věnoval mi jeden z jeho překrásných úsměvů. Také jsem mu jeden věnoval. Ruku v ruce jsme se vydali ke mně domů. 

Když jsme dorazili před dům, uvědomil jsem si, že jsem zapomněl na jednu důležitou věc, tedy spíš osobu a tou byla má matka. Naposled jsem o Iwaizumim nemluvil zrovna nejlíp a nevím, jestli na něj kvůli tomu nezměnila názor. Snad nebude doma, modlil jsem se v duchu. Pomalu jsem otevřel dveře a vstoupil do domu. Pokynul jsem Hajimemu, ať jde taky.
,,Mami?" zvolal jsem na celý dům, abych zjistil, jestli je doma. Ovšem nic se neozývalo. Když jsem procházeli kuchyní, vzal jsem malé občerstvení a následně šel rovnou do pokoje. 
,,Co chceš dělat?" optal jsem se jej v naději, že zapomene na nějaké učení. 

,,Zopakovat poslední látku každého předmětu, který zítra máme. Neboj se, nezapomněl jsem na důvod, proč jsem tady." 

,,Někdy si říkám, jestli mě máš vůbec rád, když jsi na mě tak zlý..." našpulil jsem tváře. 

Přistoupil jsem k němu blíž a jemně jsem jej štípl do tváře a věnoval mu polibek. ,,Přestaň kňourat a vytáhni moje poznámky. Čím dřív si to zopakuješ, tím víc času nám zbyde." 

,,A když se nechám zítra vykoušet ze všech předmětů a uspěju, dostanu zase odměnu?" 

,,Ty jsi vážně hrozný. U tebe je to vždy něco za něco, jak tak koukám...co bys chtěl?" 

,,Nesmýšlej o mně tak ošklivě, ale člověk se musí nějak namotivovat. Jinak ještě nevím, ale já zase na něco přijdu." 

Jen jsem nad tím zakroutil hlavou. Sedl jsem si na židli a čekal, až vytáhne mé poznámky. Tentokrát to udělal bez remcání. Myslel jsem, že si sedne na ždili vedle mě, jenže on prostě rád provokoval a sedl si na mě. To by mi ani tak nevadilo, kdyby pořád nevzdychal, jak ho to nebaví a nevrtěl tak sebou.
,,Tooru! Jestli nepřestaneš skončíš přikurtovaný na židli." 

,,Nevěděl jsem, že zrovna tohle je tvůj styl...začínám se celkem bát." 

,,Jo, už vím, proč jsem ti začal vymýšlet tak hezké přezdívky, jelikož teď bych je nejradši vyjmenoval všechny najednou." 

,,Když mě to nebaví." 

,,Dobře, tak já tě vyzkouším a když na všechno odpovíš správně, necháme toho...ovšem jestli ne, budeme se učit dál." 

,,Nemám tě rád..." 

,,Taky tě miluju."

Už jsem se chystal na další protest, ale on mi najednou přiložil prst na rty a naznačil, ať jsem potichu. Zamračil jsem se na něj. Za to on se usmíval. Ne výsměšně, jen mile...tak moc mile, že jsem už ani nechtěl nic namítat. Poté mě políbil na čelo a vyřkl první otázku. 

Pokračování příště...