Patřila k těm lidem, kteří se celý den usmívají a všichni je mají rádi, protože rádi pomůžou a jsou jim sympatičtí. Každý si myslí, že byla skvělá, bezstarostná, že měla perfektní život.
Ale nikdo neviděl druhou stranu jejího života. Navenek měla úžasnou rodinu, měla vše, na co si její dlouhý prst ukázal. Mysleli si, že je šťastná a záviděli jí úplně všechno. Jak ironické. Ano, měla rodinu. Ano, měla přátele. Ano, mohla nosit drahé oblečení. Ano, byla inteligentní se skvělými výsledky. Ano, každý den se usmívala, smála se vtipům a hloupostem, jež vypustil někdo z úst. Ochotně pomáhala lidem kolem sebe. Držela si chladnou hlavu, takže řešila různé potíže ostatních. Působila mile, proto si ji lidé vybrali za pomyslnou vrbu a svěřovali jí své trápení. Ona je vždy vyslechla, nikdy neodmítla. Měla dar empatie.
Jenže přes tohle všechno... Ona nebyla šťastná. Uvnitř byla zlomená. Zlomená životem. Jen tu nebyl nikdo, kdo by to včas odhalil. Trápila se. Celý svůj život věnovala ostatním, na sebe téměř zapomínala. Všem pomáhala a zachraňovala je, ale kdo to udělal pro ni? Oh, ano. Nikdo. Nikdo si nevšiml jejích slz, které se snažila zahnat ihned po vytvoření. Nikdo si nevšiml bolesti v jejích očích. Nikdo nebyl u ní, když se cítila sama a nepotřebná. Nikdo ji neobjal, nepohladil, nešeptal sladká slůvka. Všichni si mysleli, jak dokonale ji znají. Ale pravda byla jiná. Nenašel by se jediný člověk, který by věděl, jak trávila večery, noci, chvíle samoty.
Snažila se být silná. Snažila se být dobrým člověkem, na kterého se budete moct spolehnout a opřít o něj. Snažila se nedávat najevo špatnou stránku své osobnosti. Věděla, že by na ni lidé zanevřeli a ona potřebovala alespoň někoho ve svém životě.
Bylo hezké ji pozorovat. Její překrásné vlasy se na slunci leskly, člověk nedokázal odhadnout jejich barvu. Většinou je nechala volně spadat ve vlnách na záda, popřípadě je svazovala do jednoduchého culíku. Už na pohled jste si mohli představovat jejich pevnost a hebkost. Neměla ráda, když neposlušné prameny rušily její výhled, neustále je zastrkovala za malá ouška lehce odstávajíc od lebky.
V očích se střídalo několik barev. Kdekdo by je mohl považovat za hnědé, ale to by někdo mohl zavrhnout a stát si na zelené barvě. Ani ona sama nedokázala barvu pojmenovat, raději je nazývala oříškovými. Kdekomu připomínaly oči Shailene Woodley.
Matka Příroda si na jejím vzhledu zřejmě vyhrála. Nebyla typická kráska, miss, panenka Barbie. Tu krásu měla v sobě. Vyzařovala z ní laskavost, měla charisma. Na svou postavu mohla být pyšná. Tvrdě pracovala, nechtěla mít sto kilogramů. Ovšem nepatřila k anorektičkám, holkám posedlých kontrolou a cvičením. Neměla ráda zmalované dívky, ona sama se líčila velmi decentně. Kdykoli jste prošli kolem ní, ucítili jste krásnou vůni – vanilkový krém na ruce, jablkový šampon a trocha parfému.
Ona... Měla svůj styl oblékaní. Jeden den si vzala květovanou halenku, druhý den košili se cvoky. Nejraději to mixovala dohromady. Měla pro módu cit, téměř nikdy nešlápla vedle.
Od jejích třinácti let jste ji nenašli bez sluchátek a mobilu. Nebyla závislačka, ale milovala hudbu a ani za nic se jí nehodlala vzdát. V písních se nacházela. Sama nic neskládala, ale hrála na flétnu a kytaru a toužila umět hrát na klavíru. Zpěv nebyl její silnou stránkou, ale když uslyšela nějakou oblíbenou písničku, nebyla uťáplá a začala si zpívat. Měla vyhraněný styl hudby. Poslouchala mnoho skupin, nehleděla na názor ostatních.
Cestování bylo její vášní. Milovala ten pocit svobody. Na chvíli vypnout. O nic se nestarala, nic neřešit a jen si užívat. Ráda ochutnávala domácí speciality, získávala zkušenosti a informace, ztotožňovala se s tamějším lidem.
Milovala svou rodinu. Udělala by pro ni všechno. Ale nic není dokonalé. Přestávala jim věřit. Šlo to pomaličku a postupně, ale stalo se a nešlo to napravit. Tím pádem se uzavřela ještě víc do sebe. Její pes jí byl jedinou útěchou. Zhubla. Zbledla, úsměv jí mizel z tváře. Snažila se nedávat na sobě znát slabost, ale okolí si všimlo, že již není taková, jako byla dřív.
Přežívala. Život jí nebavil, ztratila smysl žití. Po nocích se choulila do klubíčka a nechávala horké slzy spadat na polštář. Stranila se všech lidí, přicházela o přátele. Zůstala sama. A to ji ničilo. Už neměla nikoho. Vůbec nikoho.
Své myšlenky házela na papír každou volnou chvíli. Stále doufala, že se něco stane. Něco, co by změnilo její život v lepší svět. Ale nic takového se nedělo. Spíš měla smůlu. Pes umřel, přátele ztratila, rodina nad ní zlomila hůl. A to byla osudový chyba. Začala se řezat. Zpočátku jen lehce, ale po měsíci... Byla psychicky na dně. Nic nepomáhalo. Docházela na terapie, ale ty to spíš ještě zhoršovaly.
Ztrácela se ve svých myšlenkách. Každou minutu přemýšlela. Vracela se zpět do dětství, dospívání... Do dob, kdy byla opravdu šťastná. Jak jí ten pocit chyběl...
A jednoho krásného dne... Ne, nebyl krásný. Šla se projít. Potřebovala se nadechnout čerstvého vzduchu. Snažila se zapomenout a začít od začátku. Jenže už to nešlo. Z této cesty nebylo možno úniku. Byla polapena temnými myšlenkami. Již několikrát si představovala svou smrt. Nebála se jí, naopak si ji přála. Pořád ale nenašla sílu něco udělat. Skočit pod vlak či auto nechtěla. Podřezat žíly? Byla by tu šance, že se to nepodaří. Utopit se? Ne, nechtěla trpět. Možnost tu byla ve skočení z mostu. Jenže nestála o pozornost. A tak vymyslela dokonalý plán. Naplánovala svou vlastní smrt.
Ten den se šla se všemi rozloučit. Lidé byli překvapeni, ale rádi, že ji vidí. Jenže netušili, že je to naposledy, co ji vidí dýchat. Zašla na hrobeček svého pejska, aby se mu svěřila. „Jdu za tebou, miláčku. Už je to dlouho, co jsme bez sebe," pošeptala mu a pohladila fotku na náhrobku. Pak s úsměvem šla domů. Celou dobu jí hrál na tváři jemný úsměv. Těšila se na to.
„Miluju vás. Jen už je toho na mě moc. Netrapte se. Myslete na mě v dobrém. Věřte, že mi bude lépe – a vám též. Sbohem."
O pár vteřin déle přestalo její srdce tepat. Její zlomená duše našla klid a pokoj. Kdo ví, co teď dělá. Třeba si hraje na nebeském palouku honěnou se svým psem. Nebo si čte knihy. Raduje se. Nebo je mezi námi a sleduje nás. To nikdo neví...
✟✟✟
