Alerian - Smrt posledního světla

Prolog

Byla jasná, poměrně teplá noc bez jediného závanu větru, typická pro období blízko svátku Vinobraní. Už to bude nějaká ta hodina, co slunce zapadlo za obzor a jeho místo na nebi převzal chladně stříbrný měsíc. Obchodníci už zavřeli své obchody nebo sklidili své stánky a tržiště na široké ulici poblíž náměstí se vylidnilo, až na kočky-bezdomovce, nikde ani živáčka, celé město spalo. Tedy, skoro. Světlo ze zářivého úplňku prosvítalo barevně vykládaným oknem malého obchodu na rohu ulice a osvětlovalo stolek pod oknem, u kterého seděl majitel obchodu. Starý pán se stříbrem ve vlasech a zlatem v duši netrpělivě seděl a ťukal prstem ozdobeným železným prstenem ve tvaru hada se smaragdy místo očí o zlatě vyšívaný fialový ubrus ze vzácného xubianského hedvábí. Zítra, snad ještě před svítáním, by se měl vrátit jeho učedník z dlouhé cesty do ciziny, odkud přinese pár zajímavých a vzácných věcí a také ještě vzácnější zkušenosti. Kdykoliv se mělo něco následující den dít, ať už to byl nějaký svátek nebo očekávaná návštěva, spánek kolem něj šel obloukem a bylo úplně jedno, kolik heřmánkového čaje vypil nebo kolik oveček spočítal, nikdy neusnul. Teď ho navíc nečekal začátek slavností ani návštěva nějakého diplomata z daleka, ale jeho učedník se měl vrátit z jeho úplně první poutě, což byl prakticky krok k tomu, aby už nabil samostatnosti a mohl se s mistrem pustit do dalších a těžších věcí. Konečně by mu mohl kompletně předat všechna svá tajemství, a přenechat mu své místo na tomhle světě. Sám si ještě vzpomínal, jak tehdy, dávno a dávno, sám pokořil první učednickou výpravu za Smaragdové moře. A hle, teď má i on učedníka, kterého poslal tak jako jeho mistr do vzdálených končin. Bohužel jeho radost přebíjela věštba z karet, která jeho nespavost akorát zhoršila. Tak jen seděl, hleděl na jednu konkrétní kartu osvěcovanou barevným světlem z vitráže a klepal prsty o ubrus.

Přestal až tehdy, kdy se mu kolem nohou mihla drobná krémově zbarvená kočka s tmavým flekem na hřbetu a maskou na čumáku a očích. Vyskočila na jeho klín, odkud pak přelezla na stůl a elegantně se prošla po fialovém hedvábí. Stařík kočku podrbal mezi ušima a usmál se. Princezna byla jeho společník, zvířecí přítel s velmi silným poutem ke svému pánovi. Kočka zapředla, naklonila hlavu a viditelně dávala najevo, že se jí pozornost, které se jí dostává, velmi líbí. Po chvilce zatřásla hlavou a pleskla ušima o dlaň svého majitele, než si odfrkla. 'Jít spát.' zavrněla. ,,Ty chceš abych šel spát?'' zeptal se jí překvapeně. Kočka lehce sklopila hlavu a zase jí zvedla, než seskočila ladným skokem na podlahu a kočičím krokem zamířila k točivému schodišti vedoucímu do druhého, obytného, patra. Její přání bylo jasné, přála si, aby její pán už nechal toho zbytečného ťukání o stůl a konečně šel do postele. Ale jak mohl? Když slunce zapadlo a z obchodu odešel poslední zákazník odnášejíce sáček sušeného kapradí ze Zapomenuté louky, rozhodl se, že se zeptá svého speciálního balíčku tarotových karet na budoucnost. Neměl sice schopnosti jasnovidectví, ale měl schopnost mluvit s kartami Velkých Arkán, které tuto schopnost měly. Jenže z věštby nebyl moc nadšený. Vytáhl smrt, ale obrácenou. Smrt je symbolem znovuzrození, regenerace a něčeho nového. Nebyl tak rozrušen kartou samotnou, ale tím, co mu řekla. ,,S koncem přichází začátek. S koncem života začne doba temna.''

Přirozeně ho znepokojila myšlenka o konci něčího života a ještě víc o době temna. Ale čího života? Když zavřel oči, aby mohl klidněji přemýšlet, jasně a čistě se mu vybavil obraz, který si ani za Boha nemohl splést; obraz svého učedníka. Starý mistr se začal obávat o bezpečí svého učně. Ještě nezkušený a často zbrklý mladík mu za tu dobu, co ho učí, přirostl k srdci jako kdyby to byl jeho vlastní syn, jeho vlastní krev. Sebral smrt ze stolu a uložil jí zpátky mezi její kamarádky Arkány, balík karet v jeho rukou lehce ztěžknul, i když k němu přibila jen jedna jediná karta, a znovu nabil celistvého dojmu. Znal ten pocit. Rovnováha, rovnováha mezi všemi kartami a tím i jejich silami. Vzal si balíček k srdci a oddechl si. Sice ho to stojí hodně kouzelnické síly, ale rozhodl se, že se karet zeptá ještě jednou. Uchopil balíček a zamíchal karty, načež je rozprostřel do vějíře na hebký ubrus. Se zavřenýma očima mírně z vějíře vystrčil tři, které ho volaly nejsilněji. Poté oči otevřel a z nabízených tří si podle vnitřního pocitu jednu vybral a otočil ji lícem nahoru. Znovu smrt, ale tentokrát nepřevrácená, nebyla vzhůru nohama jako předtím. Stařík zavřel oči a zaposlouchal se, co mu chce sdělit. Karty mohl ovládat jen někdo, kdo měl na to vrozený talent. Nemluvily žádným jazykem známým lidstvu, spíše vydávaly nepopsatelné šumění, možná až hučení nebo zvonění, lidé obdaření schopností kartám naslouchat jazyk uměli perfektně, i když ho slyšeli poprvé. Slyšeli to, co slyšet nebylo a viděli to, co vidět nebylo. Karty nikdy neřekly přímou zprávu, vždy se muselo hledat její mínění a spojitost k situaci o které mluví. Tentokrát však ani zkušený mistr hlas karty neslyšel, jako kdyby karta nechtěla mluvit. Jediné, co slyšel, byla lehká meluzína větru a vzdálené odbíjení zvonů. Chtěl poslouchat dále, ale spojení mu vyrušilo zaklepání na dveře.

Princezna, která na něj čeká na schodech, se naježila a podrážděně zasyčela, jako kdyby jí polili studenou vodou, a kulatá zornice v jejích blankytně modrých očích se stáhla do tenké štěrbiny připomínající temnou propast v modrém ledu. Stařík rychle srovnal karty do balíčku a dal si ho do kapsy. Zvedl se ze sedačky potažené stejnou látkou, z jaké byl zhotoven ubrus, chopil se hole s jasně bílým kulatým kamenem, zvaným nebeské oko, a vydal se ke dveřím, aby se podíval, kdo tady je v tak pozdní hodinu. Ochranné kouzlo radši nerušil a jen otevřel dveře. ,,Haló? Pro dnešek je už zavřeno, přijďte zítra.'' oznámil. Ale návštěvníci očividně měli v paži, že má zavřeno. ,,Vážně? To mě mrzí, ale my dřív přijít nemohli." řekl prostřední ze tří mužů zahalených v černých kápích, kteří přišli k jeho prahu. On jako jediný ze tří neměl černý šátek přes pusu a byla mu vidět alespoň brada pokrytá neupraveným černým strništěm a rty přeseklé širokou ošklivou jizvou, která šplhala přes jeho tvář až k očím zahaleným okrajem kapuce. Stařík se na něj podíval a přivřel oči, přišel mu až moc povědomý na to, aby řekl že ho nezná, ale znal ho moc málo na to, aby ho hned poznal. ,,Čeho si žádáte?'' zeptal se opatrně a pořád se snažil rozpoznat, o koho se jedná. ,,Čeho?'' vyhrkl a koutky rtů se mu zvedly v pobavený úsměv, který mu zkroutil nafialovělého hada jizvy, který mu ohavil tvář. Lehce zaklonil hlavu, čímž si shodil z tváře kapuci a zasmál se. Zbylí dva stojící vedle něj se k němu přidali a rozesmáli se. ,,Ticho idioti! Nechceme přitáhnout pozornost hlídky.'' přestal se smát a zavrčel, načež oba dva zmlkli. Očividně by je ještě pár vteřin smíchu mohlo stát život. ,,Čeho? Ne ne... Spíše koho, by byla lepší otázka.'' Znovu se podíval na starého čaroděje a tentokrát se mu zaryl do duše pronikavýma zelenýma očima se zorničkou jako zrno rýže. Emeraldové kočičí oči, to bylo to, co mu ho prozradilo a konečně si vzpomněl, kdo to je. S hrůzou udělal úkrok vzad a zavrtěl hlavou. ,,Ne...Ne!'' vyhrkl a chtěl na něj použít ofenzivní kouzlo, nebo alespoň jít za dveře s obranným kouzlem, prostě cokoliv, co by donutilo toho muže a jeho dva kumpány odejít. Nezmohl nic. Dveře už nezářily pocitem obrany a bezpečí a nebeské oko v jeho holi mělo energii asi tak jako kamenné kostky, které dláždily cestu. Jeho jasně bílý amulet ochrany a síly přestal odrážet všechny barvy světelného spektra a lesk se z něj pomalu ztrácel. ,,Ale ano...'' zavrněl nebezpečně potichu a pokynul mužům vedle něj. Jeden ho rukama zahalenýma černými rukavicemi přirazil ke zdi a druhý z pod kápě vytáhl až moc povědomý železný lehce zahnutý předmět a napřáhl rukou.

Mezi domky po klikatých uličkách ozvěna ještě chvíli odnášela bolestný výkřik.