Jeník, příběh démona ✅

20. Nový návštěvník

Jednoho dne se před Grétiným domem objevil nečekaný čtyřnohý návštěvník. Hnědé čokoládové oči, tmavá srst, vypadal přesně jako pes, o kterého se Gréta starala se svým milovaným Theodorem, než se jim ten psík ztratil.

„Chestere?" vykřikla nadšeně a slzy se jí valily po tvářích. „Chestere, jsi to vážně ty?" Minulost jí ožila před očima, kterým stále nemohla uvěřit. Jak dlouho to mohlo být? Deset let? Možná dvacet? Jistě, když se zaběhl, byl ještě štěnětem, ale i tak. Měl by být starý jako Metuzalém, ale před Grétou stál pes v nejlepší kondici.

„Pojď se mnou," řekla vřele a chytila ho za rudý obojek, za TEN rudý obojek, který mu kdysi pořídili, a vzala ho do domu.

„Jeníku! Sendviči! Podívejte, koho vedu!" volala nadšeně z předsíně.

„Co je to, stařešino?" vyhrkl Surgat, když zahlédl nového čtyřnožce. Čivava se mezitím připravila do útočné pozice a začala vrčet.

„Co blázníte? Přestaňte!" rozkřikla se na ně Gréta. „To je přeci Chester, pes, který tu bydlel ještě před vámi. Proč se teď chováte jako ti největší hlupáci? Okřikujete mě, vrčíte na mě... Pojď, Chestere, zavedu tě na zahradu," řekla a otevřela skleněné dveře vedoucí na dvorek. Pes se za ní poslušně vydal.

Netrvalo dlouho a Gréta si začala všímat jen svého nového miláčka. Věnovala mu neustálou péči a Surgatovi přišlo, že na něj úplně zapomněla.

„Tak, co si o tom myslíš?" štěkl na démona Sendvič, když byli sami na pokoji.

„Co si o tom mám myslet? Stařešina se o nás nezajímá. Nezáleží jí na nás," začal posmutněle Surgat. Poté přešel ke skříni a vzal si odtamtud pár košil.

„Počkej, počkej, chlapáku. Co má zase tohle všechno znamenat?"

„Vezmu si s sebou do pekla něco málo z toho, co jsem tady objevil. Třeba pohodlné košile nebo čokoládové sušenky," řekl a poté se na chvíli odmlčel. „Vlastně, beru zpět to poslední. Sušenky totiž stařešina nepekla, ani nepamatuji."

„Ale to je divný, ne?" nevzdával se Sendvič a pletl se Surgatovi pod nohama. „Sušenky pekla ráda. Ona se i o tebe vážně ráda starala. Něco je špatně, rozumíš?"

Surgat si ho však nevšímal a pokračoval v balení.

„Hej, hej, obře! Neignoruj mě," zaňafal Sendvič. „Máme tu problém, ale sám ho nevyřeším."

„Škoda, protože jsi na to samo, zvíře."

„Nejsem. Pomůžeš mi," štěkl a stále se točil pod Surgatovýma nohama. „Máš přeci Grétu a mě rád! A jen tak snadno se nevzdáš! Neříkej mi, že jsi si na tom psovi nevšiml ničeho divnýho."

„Páchl sírou," pronesl Surgat pod vousy. „Ale co já vím, takhle smrdíte všichni."

„Rasisto," štěkl po něm Sendvič. „Ne každý pes takhle smrdí," pronesl ukřivděně, ale raději se ještě pro jistotu zkontroloval čumáčkem. „Ne, takhle fakt ne. A ty to víš."

„No, dobře. Tak zapáchal jinak, než to máte vy zvířata ve zvyku. Krom koupele však nevím, co jiného podniknout."

„A nevšiml sis jeho očí?" pokračoval Sendvič. „Nejsou psí. Rozhodně ne."

„A čí by tedy byly?" zaváhal. Protože démoní určitě nejsou, pomyslel si.

„Působí na mě, jako, no, trochu jako člověčí."

„Takový nesmysl," řekl po chvíli démon. „Lidé se na psy nemění, to nemůžou. Změnit tvar zvládají pouze magické bytosti, a to lidé opravdu nejsou."

„Divil by ses, jaká kouzla lidi umějí. Ale já ti tady slavnostně přísahám, že ten pes není pes. Slyšel jsi ho snad někdy štěkat?"

Surgat se zamyslel. Něco musím tomu zvířeti přiznat. Možná na to káplo.

„Tak vidíš. I když já mluvit umím, taky si rád zaštěkám. Všichni psi štěkají rádi. Tak proč se tenhle chová spíš jako veverka? Je pořád vyklepanej a jen leží na zahradě. To není psí nátura. Na zahradě jsme šťastný a furt jen běháme. Tenhle je smutnej. Ale proč by se někdo měnil na psa, když je pak smutnej?"

„Možná, že se dotyčný vůbec nechtěl proměnit!" zvolal Surgat rozradostněně a rozsvítil se jako žárovička. Zřejmě na něco přišel.

„Celá tato psí záležitost je možná jen dalším způsobem, jak mě dostat zpět do pekla," dodal démon s nemalým nadšením.

„A ne, že by to byl blbej plán, vždyť ses jim tam málem nastěhoval i s prádlem," zamumlal Sendvič pro sebe a sledoval, jak démon vrací své košile zpět do skříně.

„Máš naprostou pravdu, zvíře. A já už možná, a nyní pouze možná, tuším, kdo za tím vším stojí."