Destructive Storm [CZ] ✓

13. | Oddělení

Probudila jsem se se šílenou bolestí hlavy a s úplně prázdnou hlavou. Jakmile jsem otevřela oči, zaplavilo mě zmatení. Nebyla jsem schopná přijít na to, kde jsem se to nacházela, a jak jsem se tam dostala. Okolo mě byla tma a světlo do místnosti pronikalo jen díky malému okénku, které bylo v takové výšce, že jsem se z něj nemohla podívat ven. Podlaha, na které jsem ležela, byla chladná a já byla nucena se okamžitě postavit. Všimla jsem si, že se v místnosti nenacházelo vůbec nic. Snad jen ošklivé kovové dveře, ke kterým jsem se váhavě vydala.

„Haló?" zabušila jsem na dveře s nadějí, že mě někdo slyší. „Je tady někdo?"

Pokusila jsem se dveře otevřít, ale byly zamčené. Zklamáním a zoufalstvím jsem povzdychla a s nadějí si sáhla na opasek. Sakra, moje zbraň byla pryč. Když jsem však zalovila v zadní kapse mých kalhot, našla jsem svůj starý známý kapesní nožík. Na tváři se mi objevil široký úsměv. Přeci jen bych se odsud mohla dostat! Znovu jsem došla ke dveřím a natiskla se na ně. Doufala jsem, že budu schopná určit, jestli za nimi někdo je. Slyšela jsem šumot, ale žádné hlasy.

„Jdeme na to," povzbudila jsem se a na kapesním nožíku našla jednu pomůcku, kterou se normálně otevíralo víno. Zakroutila jsem v ní v klíčové dírce a dveře povolily. Kapesní nůž jsem pevně sevřela v ruce s připraveným ostrým nožem a otevřela dveře. Byla jsem natisknutá na vnitřní straně stěny, aby mě případně nikdo neviděl. Nenápadně jsem ze své „cely" vykoukla a občíhla situaci. Nikoho jsem neviděla, a tak jsem nepozorovaně vyklouzla ven. Zavřela jsem za sebou dveře, aby mě nikdo nezačal v blízké době hledat.

„Tak," zašeptala jsem, „kudy teď," mluvila jsem pro sebe, abych se uklidnila. Nikdy jsem v podobné situaci nebyla a snad už nikdy nebudu. Byla jsem něčí vězeň, to bylo jasné. Musím se odsud dostat a najít svou skupinu. Kéž by mě teď někdo hledal. Kéž by stále existovaly mobilní telefony, abych mohla někoho kontaktovat. Takhle jsem k Ryanovi neměla žádný přístup a já ho zoufale potřebovala. Nechtěla jsem tady umřít, aniž bych mu řekla, co k němu cítím. Život nikdy nebyl spravedlivý, ale dneska byl vážně krutý. Slíbila jsem si, že se odsud nějak dostanu. Musím Ryana znovu najít. Chci mu říct pravdu o mých citech. Já nemůžu dopustit, abychom každý skončili odloučení od toho druhého.

Rozhodla jsem se jít po schodech, což se mi zdálo jako nejlogičtější řešení. Jestliže jsem byla zadržována ve sklepení, logické bylo jít nahoru. Jakmile jsem vylezla zhruba polovinu schodů, zaslechla jsem lidský hlas.

„Co s ní máme dělat, Emmo?" zeptal se mužský hlas a já se na schodech okamžitě skrčila, aby mě nikdo neviděl. „Zabít jí?"

„Ne," reagovala okamžitě, „chci jí tam nějakou dobu nechat hladovět. Slyšela jsem, že umřít na dehydrataci a hlad je jedna z nejhorších možných smrtí. Navíc se mi dost líbí ta myšlenka, že za ní můžu kdykoli přijít a začít jí mučit. Víš, co mi její přítel udělal? Je ze mě doživotně mrzák a myslím si, že i ty to víš. Moje ruka... Začínám nad ní ztrácet kontrolu. Můžu s ní sotva hýbat. Ta infekce je nesnesitelná."

„Naši doktoři pro tebe dělají maximum, Emmo," řekl znovu mužský hlas. „To snad víš."

„Vím a to mě právě deprimuje," vyhrkla, „dělají maximum a přesto nepociťuju žádnou změnu."

Nemohla jsem jejich rozhovor dále poslouchat, protože jsem si začínala připadat vinná. Takováto bych být neměla. Neměla bych pro své přežití ubližovat lidem. Emma mě sice unesla, ale její úmysly musely být v jistém ohledu čisté. Chtěla přeci jen ochránit a uživit svou skupinu lidí. Svou lásku jim najevo dávala sice dost zvláštním způsobem, ale dělala to. A já s Ryanem jsme jí zničili život. Kdybychom jí nezranili, teď bych tu nečekala na smrt.