Když jsem tě poprvé spatřil, svět se zabarvil všemi odstíny duhy. Když jsem tě blíže poznal, život se mi otočil o sto osmdesát stupňů. Ze začátku mě sžíraly pochybnosti a nejistota. Ne kvůli tobě, ale pro mě samotného. Nedocházelo mi tolik věcí, vystrašila jsi mě, zaskočila, donutila zpochybnit mé dosavadní bytí. A jsem za to vděčný. Otevřela jsi mi oči, ukázala jsi mi pravý význam slova milovat. Bez předsudků. • drabble • písmeno T z duhové série • duben 2019 Obálku vyčarovala @TnaKenov

Už nejsem naivní, jen ti už dlouho dlužím obraz, až namaluju další stěží, bude to odraz, odraz osobního růstu, z nějž nás strach tolik střeží a začátek, začátek básnířského půstu. Už nejsem naivní, jen bych ráda začala otázkou, proč zapadají vždycky tmou jen ty vzpomínkové obrazy, jichž ostatní si nevšimnou, z nichž v duši nás nemrazí. Už nejsem naivní, tak jsem nostalgií pomalovala zbytky holých zdí, ostatní neřeknou si „škoda", tak je zohyzdí... Říkala jsem ti už, jak začala jsem se hledat? V tomhle dopise. Už neschovávám, co nelze schovat, neschovávám se, protože já nezapomněla a píšu o tobě víc než mi milo, už nejsem splachovací, tak křičet by se chtělo, ač už vím, že nevyhrávají ti, co nejvíc křičí, visí ti na zdi cizí dílo? Držíš mi místo? Nemůžu si pomoct, tak brečím a přitom se směju, znáš to... Už nejsem naivní... Ale už ses našel? V dopise, co nikdy neodešlu, co nepozná bezpečí obálky, pro něž nemusíš na poštu, co nevhodím ti do schránky. Už nejsem naivní, ale našel ses doopravdy? V ložnici na stropě, v nás, nich, tě, mezi cizími prostěradly... už na tom nesejde, ale ať jsi šel kamkoli, doufám, že ses tam dostal všemu navzdory. Už nejsem naivní, jen mě to zas dohání... šílení - ty, tak to abych nahlásila ztráty, protože pocit šílení není ten, který mě opustil, už nebaví mě tohle schovávání, těžko se pak bere rozum do hrsti - když jsem pořád naivní.

Už co si pamatuji, jsem měl slabost pro barvy. Většina lidí tuto moji zálibu nechápala, jelikož jsem je viděl vždy a všude, i pod pouhými symboly. Lidé mou diagnózu nazývají všelijak: porucha autistického spektra, vlastní svět, ten divný, němý, hloupý. Zvykl jsem si na to. Je marné přesvědčovat jednotlivce o opaku. A je troufalé pokusit se přesvědčit společnost. Já se o to pokusím. Možná je to až bláznivé, ale copak v očích jiných blázen nejsem? Mám však problém s mluvou. Bojím se vyjadřovat své myšlenky nahlas, občas se polekám vlastního hlasu, který neovládám tak, jak bych chtěl. Raději píšu. Je to jednodušší. Nebojím se, že udělám chybu, protože si vše mohu zkontrolovat. Tohle je má teorie barev a symbolů... 🔸🔸🔸 "Jenny," zašeptal jsem tiše jméno své vychovatelky. "Ano?" reagovala ihned, jako všichni. "Červená." "Jaké číslo?" Rozuměla mi. Chápala mou teorii. "Čtyři," s námahou jsem ze sebe dostal. Nepřicházelo žádné pokárání. I když byl symbol na obrázku zelený, ona v něm viděla to, co já. Nebo se alespoň snažila. *** #5 v Obecná fikce #3 v Obecná fikce #2 v Obecná fikce

Povídka byla vytvořena v rámci mezinárodní wattpad Valentýnské soutěže 2020, kterou pořádal tým ambasadorů. *** „Nikdo nestojí za to, abys kvůli němu čekala tak dlouho, že ti vystydne káva." Vzhlédla, aby nad sebou uviděla postávat zaměstnance kavárny. Byl mladý, možná o něco starší než ona sama. Doteď mu nevěnovala více pozornosti, než bylo nutné. „Tu kávu jsem si zaplatila. Co s ní udělám, už není tvoje starost." „Nemám rád, když někdo plýtvá něčím, co jsem vytvořil a ani neocení moji práci." Kupodivu odtáhl jedinou židli stojící na opačné straně stolu, a posadil se, což poněkud vyděsilo i ji. Porozhlédla se kolem, aby jí došlo, že je podnik poloprázdný a ona je jedna z posledních zákazníků, kteří ještě otálí s odchodem do svých domovů. „Máš nějaký konkrétní důvod, proč jsi mě poctil svojí přítomností?" zeptala se a doufala, že její sebevědomý tón skryje jisté obavy. „Neber to nijak osobně, nejsem tvůj stalker nebo tak něco, vlastně nejsi ani můj typ." Otevřela ústa v šoku i zmatku. Nejistá si, jak na tohle reagovat. „Bez urážky, ale v takovémhle nečasu není divu, že tě nechal čekat." ***

Ráda přirovnávala jejich vztah k období zimy. Tak nečekaný jako první jinovatka za chladného rána, jako mrazíky, které obestřou celé tělo při otevření dveří a šimrají v nose, nebo jako čestvě napadaný sníh. A jejich vzpomínky, to byli malí ptáčci, co narušili tu velkou bílou plochu - nenásilně, ale přesto, do ní dokázali svými tělíčky vrýt stopu, která zmizí jen pod vahou něčeho většího. To něco bylo v jejich případě jaro. Tehdy si musely uvědomit, že každý sníh jednou roztaje, zima pomine a nezůstane nic než pouhopouhé vzpomínky. Nebyly schopné přijmout fakt, že se jedná o přirozený koloběh, nechtěly. Ale pamatuj: Zima se každým rokem vrací. #99 Romance - 7.12.2017 #91 Romance - 8.12.2017

"Mám tak milion důvodů tě nemít rád." "Například?" "Máme byty naproti sobě a ty neustále chodíš bez trička." "Neřekl bych, že zrovna to ti vadí."

„Bráško?" „Ano, princezno?" „Proč ti říkají buzna? Co to je?" „Víš, to je zlé označení pro jiné lidi jako jsem já." „A je špatně, že jsi jiný?" „Není, ale to oni nechápou. Nemají mě rádi." „Já tě mám moc ráda a budu taky jiná. Budeme oba dva jiní." „Jsi moje zlatíčko, co?" „Bráško? Co to bylo za ránu?" „To byl strýček." „Aha." „Takže se utíkej zamknout do pokoje a nikomu neotvírej, ano?" „Ano, přijdeš pak?" „Jasně, že ano a teď utíkej." Takhle si tě pamatuju, bráško. Jako usměvavého a vždy veselého, ale byla jsem příliš malá na to, abych pochopila, co se děje pokaždé, když zamknu dveře. Je mi to moc líto, bráško. Tak moc... - Upozorňuji, že se jedná o příběh s krátkými kapitolkami založených na dialogu, ve kterých se vyskytuje násilí, sebepoškozování, vulgární výrazy a homosexualita. Děkuji za pochopení.

Každý večer přišel, koupil jednu květinu a odešel. Jednoho večera se však v obchodě neukázal a místo něho nalezla Evelyn krabici plnou kytek. Ke každé byl přivázán vzkaz.

Každý den jiný příběh. Každý den jiný autor. Pojďme se společně naladit na vánoční atmosféru s autory příběhů.

Alice Collinsová je osmadvacetiletá redaktorka časopisu Life. Její profesní život se začíná právě vyvíjet, zatímco osobní zaostává. Žije stále se svou spolubydlící z vysoké - Rachel, a o muže už nějakou chvíli nezavadila. Christopher Sanders je velice úspěšný. Již ve svých čtyřiatřiceti letech to dotáhl na šéfredaktora. Má za sebou pár úspěšných známostí. Jejich cesty se střetnou v moment, kdy Alici vyjde zatím její nejúspěšnější článek. #19 v kategorii kamarádství (5.11.2020) #1 v kategorii časopis (24.11.2020)