Dva bratři, jedna matka, jedna pantofle, a jedna italská mafie. Když se bratři Igor a Vasil vydali do města, aby unikli své matce, netušili ještě, jaké nebezpečí na ně číhá. Jenže italská mafie, ta má oči všude- a polapí každého, kdo jen chvíli nedává pozor na cestu. ... Bizardní příběh, který možná je, a možná taky není podle skutečné události. ... Poznámka autorky: Když jsem tento příběh psala, musela jsem v něm použít slova: Krupicová kaše, špagety se sýrem, kakao, slepičí polévka a zmrzlina. Vzniklo z toho něco, co ani neumím pojmenovat. Pokud vás tedy zajímá život Igora, jídlového rebela a Vasila, jeho nezajímavého bratra, pusťte se do čtení. Ovšem jen na vlastní nebezpečí.

Rebeka, teď už Maya, musí začít znova. A to se vším všudy. S novou identitou přichází i nový život na novém místě, s novými lidmi a na okamžik se zdá, že ji už s otcem nebude nikdy nic spojovat. Krutá realita na sebe ovšem nenechává dlouho čekat a Maye připomíná všechny hrůzy, kterými si prošla, v podobě živých nočních můr. Probudit jí z nich se daří pouze psychiatrovi, který si rychle všímá, že vše nebude úplně tak, jak mu jeho klientka tvrdí. Právě díky němu zjišťuje, jak se věci opravdu mají: lidé se v dětství bojí příšer pod postelí a přesto si je do nich v dospělosti dobrovolně zvou. A ona toho není výjimkou.

Riva má života plné zuby. Už dlouho cítí, že sem prostě nepatří a tento pocit každým dnem jen sílí. Důvod snažit se není. Možná kdyby se narodila v jiné době, zemi, dimenzi... možná by to bylo jiné. Možná i lepší. Ovšem ve chvíli, kdy sama se sebou svádí finální boj, zda zůstat nebo už konečně zmizet, naráží na cizince, který nepatří do jejího života a vlastně ani vesmíru, ale právě pro něj Riva znamená základ všeho. Může se osud přeci jen plést, nebo je vše předem dáno bez možnosti změn? !!! UKÁZKA Z KNIHY DOSTUPNÉ NA E-SHOPU I V KNIHKUPETVÍCH.

Druhý ročník pisálkovské soutěže. 31 dní, 31 témat a 32 vítězů!

Příběh o nepřekonatelné lásce, bolesti a návratech se šťastným koncem. Pravá jména herců jsou nejspíš jiná, ale ja jsem je zaměnila podle svého uvážení a myslím že sedí krásně. Bedřich (Béďa) je ten baculatější a Tomáš je ten brýlatý. Doufám že si knihu užijete. <3 !! nápad je ukraden, ale děj bude rozdílný !! Právě mi došlo že Bedřich nemá plešku. Ale v mém příběhu ji mít bude protože mi k němu sedí. ;)

Jaké to je, loučit se s blízkým člověkem na dlouhou dobu?

Povídka byla vytvořena v rámci mezinárodní wattpad Valentýnské soutěže 2020, kterou pořádal tým ambasadorů. *** „Nikdo nestojí za to, abys kvůli němu čekala tak dlouho, že ti vystydne káva." Vzhlédla, aby nad sebou uviděla postávat zaměstnance kavárny. Byl mladý, možná o něco starší než ona sama. Doteď mu nevěnovala více pozornosti, než bylo nutné. „Tu kávu jsem si zaplatila. Co s ní udělám, už není tvoje starost." „Nemám rád, když někdo plýtvá něčím, co jsem vytvořil a ani neocení moji práci." Kupodivu odtáhl jedinou židli stojící na opačné straně stolu, a posadil se, což poněkud vyděsilo i ji. Porozhlédla se kolem, aby jí došlo, že je podnik poloprázdný a ona je jedna z posledních zákazníků, kteří ještě otálí s odchodem do svých domovů. „Máš nějaký konkrétní důvod, proč jsi mě poctil svojí přítomností?" zeptala se a doufala, že její sebevědomý tón skryje jisté obavy. „Neber to nijak osobně, nejsem tvůj stalker nebo tak něco, vlastně nejsi ani můj typ." Otevřela ústa v šoku i zmatku. Nejistá si, jak na tohle reagovat. „Bez urážky, ale v takovémhle nečasu není divu, že tě nechal čekat." ***

!!!2. DÍL KNIHY PIKACHU - MY FIRST POKÉMON FRIEND!!! Mysleli jsme si že už jsou pryč. Ale nebyli. Jenom čekali na své povstání......a my jsme to nečekali. Musíme je porazit. Zkrotit. Aby už nám nenaháněli strach! Aby nás nezaháněli do kouta! Společně......to dokážeme! Ale......co když za to zaplatíme životem? Našim i životem našich Pokémonů? Tohle nedopustíme.........už jdeme..... Mewtwo.....

Pokémoni. Žijí s námi a jsou všude. V parcích, v lesech, ve školách, v restauracích.....všude. Každý si svého Pokémona najde a vytvoří pouto. Já z nich mám, ale strach. Neveřím jim. Ale jednou mě kamarádi prostě donutili. Měla jsem v ruce Pokéball. A najednou jsem ho uviděla.........Pikachu......

,,Zastav na chvíli!" Řítil se ke mně jakýsi štíhlý mladík. Protože se interakci s cizinci vyhýbám jako čert kříži, nechala jsem ho zklamaného za sebou a hbitě přešla silnici. On se ovšem nenechal tak lehce odradit: ,,Nelo, vždyť to jsem já!" zavolal a přeběhl těsně před jedoucím autem, zatímco jsem konečně zvolnila krok a nervózně vyčkala, až mě dožene. * * * Nela se zabývá záhadou: je to jen její sociální úzkostí, nebo se opravdu má tam venku čeho obávat? A to ještě netuší, že se brzy stanou skutečností její nejdivočejší sny.