Každý den se ve Větrném městě uvede v rodinách do chodu průměrně 256 robotických dětí. Z toho průměrně 26 zůstane v rodinách natrvalo, zatímco 0,3 podlehnou závadám a zbylých 229,7 je v továrně opět přenastaveno a recyklováno. Tyto děti jsou jedinečnou pomůckou k tomu párům bez možnosti počít dítě dopřát pocit rodiny, nebo si jednoduše rodičovství vyzkoušet, než si pořídíte dítě vlastní. Hned po robotických psech a kočkách se tyto produkty společnosti Kaorey s. r. o. řadí na třetí místo v žebříčku oblíbenosti robotických společníků. Každé z nich za svou existenci bývá svědkem rozličných příběhů. Pojďme se podívat na jeden z nich.

Co mi léto ukázalo ve hvězdách, aneb soubor povídek a pár básní vzniklých v rámci Writegust 2021 pokaždé na zadané téma o minimálně sto slovech. Střípky světů a příběhů, kterým nemám čas a energii věnovat samostatný příběh, ale obstojí i samostatně.

Jižní království po smrti jeho čarodějky zasáhlo sucho. Již několik let tam prší pouze zřídka, ve studnách dochází voda a pastviny se mění na pouště. Obyvatelé království věří, že čarodějka zemi proklela, aby se pomstila králi za to, že ji neposlouchal. Jenže to jsou pouze povídačky a zatímco poddaní nadávají na vrchnost a magii, život v krajině usychá. Usychá všechno až na tajemnou bílou růži. Růži, která skrytá za houštím a mlhou čeká strážena havranem na někoho, kdo doplní třetí ingredienci a spustí sudbu. Sudbu, která má šanci království zachránit. Sudbu, která dovede vysvoboditele až ke spícímu čaroději s mocí opět přivolat mraky. Za nádherný cover děkuji úžasné @Efox16 ❤

Bylo nebylo, u jednoho krásnýho horskýho jezera žila jedna malá šťastná rodina. Bylo nebylo, v jednom meteorologickým ústavu zprasili předpověď počasí. A to, co bylo, najednou nebylo. Teď už sem jenom já, jedna chlupatá koule a jezero, který mi navždycky bude připomínat to letní dopoledne. Upozornění: 15+ Příběh není pro slabé žaludky. Vyskytují se v něm naturalistické detailní popisy morbidních scén.

Lidstvo. Parazit, který už po tisíciletí žije z bohatství planety Země. Je nezničitelný. I po vlně přírodních katastrof nazývaných Kaskáda smrti, která učinila povrch planety neobyvatelným, se stále udržel naživu. I když pouze pod jejím povrchem. Život bez slunečního svitu ale lidstvo mění. Jejich dny zmizely a oni se museli smířit s nekonečnou přítomností mihotavých stínů na stěnách z betonu. Vlhkost, chlad a obyčejné nemoci se staly kosou. A i když se po pár letech svět se ztrátou povrchu vypořádal, vzpomínky na hrůzy, které tehdy nastaly, zůstávají stále živé. Stará nenávist zůstává v srdcích pevně zakořeněná. Plazí se mezi spárami a vkrádá se do snů i dnů těch, kteří byli zrazeni. Dříve se říkalo, ať se člověk podívá ke slunci. Že všechny stíny padnou za něj. Kam se ale má člověk dívat teď? Zdravím u nového příběhu. Tentokrát se jedná o adventní výzvu, takže by kapitoly měly vycházet každý den od první adventní neděle až do Vánoc, za předpokladu, že to příběhu prospěje. Za cover děkuji úžasné Ashala20.

Příběh o kávě, toniku a jiných hořkostech života. Malý bar v zapomenutém koutu Marsu se svojí osobitou majitelkou sbírající příběhy. Příběhy lidí, které každodenně potkává zpoza barového pultu. Každý má svá tajemství, své démony. Proč se tedy nenechat omámit vůní kávy a neponořit se do čtení? Varování: Příběh v některých částech může připomínat ASMR, nechte se uklidnit. Tyto povídky byly součástí soutěže Writegust2020.