Celá dnešní společnost je postavena na principu stáda a my všichni jsme jeho příslušníky. Skoro až úpěnlivě se snažíme v něm zůstat, splynout s davem, nijak nevyčnívat. Schováváme to, kým doopravdy jsme, abychom se vyhnuli vyloučení z něj. Svět je plný přetvářky a lži, jež se schovává za pravdou. Možná je třeba konečně čas shodit ze sebe beránčí roucho a být sám sebou. Ovšem, cesta k uvědomění není nikdy jednoduchá. A pro Willa s Alexem to bude opravdu těžké. „Vidíš ty ovce, pasoucí se na té pastvině za ohradou, Wille?" „Ano, vidím. Co s nima?" „Ty jsi jako ony. Slepě jdeš za vůdcem stáda, neohlížíš se na les opodál, co ti nabízí volnost a svobodu." „Pokud já jsem ovce, Alexi, tak ty jsi zase ten beran, za kterým jdu. V tom případě pak nepotřebuju žádný les." ______________________________ - Upozornění: LGBT román - Aktuálně se postupně přepisuje = něco nemusí úplně dávat smysl - Přepsáno 18/21 kapitol - Vítěz Hvězdobraní 2019 v kategorii Frajer z vedlejší koleje - Prequel pod názvem Červenčina maska Za cover velice děkuji @Gipi155 Díky i mým věrným betám: @pogmanka @MargarethMerry @Nina_1881 -

U nás v lese žil vlk, kvůli kterému se lidé báli chodit do lesa. Přítomnost toho predátora, který při dlouhých nocích táhle vyl na měsíc, je nutila pociťovat strach a respekt. Nikomu už nezáleželo na tom, že byl starý a nemocný - nemohl nám ublížit. Viděli pouze to nebezpečné zvíře, jehož zlaté oči na nás hleděly z lesa. Stejné je to s lidmi. Nevíme, jací jsou, dokud je nepoznáme. A neexistuje lepší způsob, jak je poznat, než skrze otázky.

Měl jsem vše, co jsem jen chtěl. Můj život byl dokonalý. Jenže pak jsem potkal tebe. Jedinou osobu, která mi dokázala takovým závratným způsobem změnit život. Jedinou osobu, kterou jsem nikdy nemohl vlastnit. Osobu připomínající křehkou růži. Jak snadné je ji zlomit, zničit, rozcupovat na kousky. Jenže jsem si neuvědomil, že i ta nejkřehčí růže má trny. Nečekal jsem to... chtěl... chtěl jsem ublížit jen tobě. Ty trny se mi však zaryly hluboko, hluboko do mého srdce a mě bolí každý nádech víc a víc...

Přišel jsem na jednu zajímavou věc. Věc, která se týká jeho a zároveň všech. Ta věc, nebo spíše ta slova se týkají i mě. Vím to s naprostou jistotou. Nikdy. Nikdy nechci, aby mi popřál sladké sny.

„Tak co? Líbilo se ti to?" zeptal se odporně slizkým hlasem muž, tyčící se nad postavou drobného chlapce. Chlapec neodpověděl. Zarytě mlčel a propaloval pohledem podlahu, třásl se. Během chvíle na jeho tvář dopadla rána, která ho následně poslala obličejem k chladné zemi. „Na něco jsem se tě ptal!" zasyčel muž a za vlasy vytáhl chlapce zpět na nohy. Chlapec se na něj konečně podíval. „Ano, můj pane," zašeptal rozechvělým hlasem, „moc se mi to líbilo." Usmál se. Usmíval se i přes slzy, skrz které nemohl nic vidět. Usmíval se i přes bolest, kterou mu způsoboval každý nádech. Usmíval se, protože věděl, že i přes to všechno se nikdy nesmí přestat smát.

Sedmnáctiletá Mia se probudí v nemocnici, kde se dozvídá, že jí zbývá přibližně šest měsíců života. Má tak před sebou poslední léto a s ním i poslední šanci na to, aby si užila svůj zbývající čas plnými doušky. Rozhodne se jet se svým bratrem na tábor, protože na žádném nikdy nebyla. Ta poslední věc, o kterou by stála, je zamilovat se. Ví moc dobře, co by to znamenalo. Jenže pak se objeví on. Přidrzlý, černovlasý kluk, který otočí její plány vzhůru nohama. Na Miu čeká to nejlepší, ale zároveň i to nejtěžší léto jejího života. • Už po několikáté byl tento příběh terčem kopírování a krádeže. Ačkoliv Poslední tábor rozhodně nepovažuji za to nejlepší, co jsem kdy napsala, má pro mě velkou hodnotu a opravdu si hlídám, jestli ho nenajdu někde jinde. Absolutně nerozumím té potřebě krást druhým jejich příběhy. Uvědomte si, že autorská práva neexistují jenom pro srandu králíků, děkuju. :)